Proč jsou chlapi čuňata?

...odpočinkový blog na pátek; nečekejte hlubinnou psychokanalýzu (byť libidotvorné orgány níže k nalezení), a odpovězte si sami...

Tuhle mi povídá jedna zralá dáma v období počínajícího babího léta (jejího): „Já ti nevím, proč je to mužské pokolení takové pofiderní a problematické.“ Musel jsem se smát, najmě tónu, kterým to řekla.

To jsme zrovna byli kdesi na cestách a chvíli na to minuli chlapíka, jenž hnedle za krajnicí (a přímo před hospodou) toliko venčil sobě kobru. Víte, co tím básník míní. Pohled na tak okatě prezentovanou mužskou chloubu, hrdě se tyčící kopřivám v ústrety, uvedl dotyčnou ve stav krajního rozčilení. A čilou beztak již jsouc, navázala v tirádě.

„Debil!“ prskla. „To je hotová degenerace národa českého, tohleto.“ Ona je tak trochu pilgrim neboli poutník a bylo mi tedy zvědět o její nedávné skotské anabázi.

„Jedeme tam přes ty jejich, no, highlands,“ spustila svou typicky vytříbenou čengliší, „penzion tak jednou za dvě hodiny. Plný auto lidí, už se smrákalo. Unavená jak stará herka, moje kyprá maličkost.“ (Občas se tak decentně nazývá.)

„Konečně cedule BB, jako že „bed and breakfast“, tak tam zaparkujem, jdu to vyjednat s majitelem, už z kapsy taham bakšišný a najednou – GET OUT, BUGGER OFF, YOU SHITBAG! A jiné různé podobné. Ohlídnu se, no a schválně, co bys asi řek."

Uvažuju, co bych schválně řek´.

„Jeden, co jel s náma, tam stojí a chčije jim na plot. Idiot,“ zrudla, jak ji ta vzpomínka brala dech.

„Tak jsem zas hezky vobrátila kramle dozadu a další dvě hodiny sháněla nocleh. A von, ten blbec, co se prej stalo nebo co, proč prej nás tam nechtěji…“

Představil jsem si sebe sama an sahiba od rodinného penzionu. Přifrčí mi to před chalupu, kára z útrob vydá košatou dámu mírně strhaného výrazu, a zatímco ve vzácné shodě trsáme obřadně-uvítací odzemek jménem budoucího byznysu, nějaké vemeno vylízané začne mi tam kydat vláhu na fungl nový plaňky.

To bych ho zabil. Krumpáčem.

A že co jezdí po světě („to je už víc jak třicet let“), vyjádřila se má spolucestující následně, nikde neviděla větší prasata než v Česku.

Povídám jí, kde se to v těch lidech asi bere. Čtyřicet let pěstovaná chalupářská nátura? Preferované mravy dělnické? Jmu se řečnit a vytvářím theorie rozsáhlého sociologického významu.

„Bullshit,“ zastaví mne. „To je možná hezký a já tu v tý době beztak moc nebyla. Ale je to jinak,“ mrkla na mne.

„Vy chlapi ´ste prostě čuňata. Už od přírody.“

Tož jsem svůj vepřový rypák vytrčil raději po směru jízdy a hleděl do dálek, tam, kde se prostírají české luhy a borový zavání háj…