Potměšilý spratek Jiří... aneb "Čert vem toho strejce!"

...ne, tohle není text o panu Paroubkovi. Můžete si ale být jisti, že to, co se níže dočtete, je na sto procent pravda...

Malý Jiřík je na táboře. Má službu v kuchyni, jelikož cosi provedl; a strýčka, kterého má, ačkoliv nikomu nic neudělal.

Strýček je zaměstnancem nedalekého kravína a jako takový má talent na neskutečné kraviny.

Malý Jiřík tedy trpí v kuchyni, v duši humus a tlející listí, zatímco instruktor, jenž jej službou "vyznamenal", kouří opodál retko a hází vilné oko po šťabajzně Lhotákové.

- Chce to pomstu, uvažuje Jirka, - nejlépe nějakou tu krevní.

A jen co příležitost dovolí, upaluje do kravína.

"Synovče, vidím, že z tebe hovoří soudce Lynch," odtušil příbuzný cowboy, když se mu byl Jiřík vyzpovídal.

"Tu máš, dej mu krapet do čaje," povídá a vytáhne odněkud pytlík s nějakým bílým práškem.

"Ale bacha, blboune," dodá ještě honem, "jenom trochu, ať ho chudáka neklepne."

Jenže prášku je dost a tak Jiřík, zpět již v táboře, započne s účetnictvím. "Sabatka mi tuhle hodil spoďáry do kopřiv, Horský mi vylil na záda flašku s vodou, Mikysková se mi šklebí, že mám rovnátka..."

...úřad vzkvétal a není proto divu, že onoho večera popila čaj včetně záhadné přísady podstatná část tábora. Mene tekel.

A malý Jirka čeká.

Nic.

Večerka.

Nic.

Držel až skoro do půlnoci, ale... nic. V duchu proklel strýce, nechav jeho kravín lehnout popelem, až nakonec ulehl sám.

Zato ráno.

Jaký podivný obraz to slunko odhalilo... V chatkách, v nichž až dosud uplatňováno přísné pohlavní separé, došlo ke zjevnému převratu (místy i nábytku). Jedna okenice dokonce vylomena...

Obličej vedoucího instruktora – když se konečně vytrčil ze své sluje – nese pod pravým okem známky zjevného násilí, zatímco šťabajzna Lhotáková marně pod šátkem ukrývá to, čemu by jen málokdo neudělil titul "cucák milénia".

Těch je ostatně mezi internovanými k nalezení obsáhlý vzorník.

"Strejdo, cos mi to dal?" poulí Jiřík oči na příbuzného – šamana.

"Inu, zbylo nám tu od minula trochu afrodiziaka pro bejky, víš, to používáme, když nechtěj skočit na krávu..."

.....

Avšak nebylo dost na tom.

Malý Jirka se zamiloval. Objektem jeho cudných vášní stala se krasava, jaká se alespoň v jednom exempláři vyskytuje na každém táboře. Roste jí ego a prsa, pročež má za cíl přeměnit čtrnáct dnů bez rodičovské supervise v čas štědrých hormonálně nevázaných transferů.

A Jirka už zase běží do kravína.

"Strejdo, půjč mi peníze, potřebuju ve vsi koupit růži."

"Peníze ti nedám, ale vezmi si tohle. V krámě dělá stará Študlarová, bude se jí to hodit."

Jiří v říji se – předchozím zkušenostem navzdory – na nic neptá a běží, kam musí. Co že to zase dostal? Pikslu a v piksle nějaký krém. Něco na tom píšou, ale není čas to číst. A voní to celkem hezky, tak co...

Jenže v krámě místo avizované Študlarky dvě brigádnice z Polska. Česky nemluví. Než láska, ten posvátný cit, dává Jirkovi netušené obchodní schopnosti.

Vyčenžuje růži za pikslu a holky Polky mu ještě mávají na cestu.

- Jo, kočičky, to víte, to u vás v PLR nemáte, napadne ještě tokajícího znoje a už je zpátky v táboře.

Hledá tu svou, by jí náležitě zvěstoval vřelou náklonnost...

...kterou však ona právě projevuje někomu jinému, nadto dosti explicitní vývěvou.

Malý Jirka je zklamán.

- Tak aspoň nějakou tu Polku tam dojdu sbalit, myslí si.

.....

Nu.

Skončilo to tak, že ve vsi obdržel pěkných pár po čuni.

Slečny se totiž od nějaké místní přející báby, která uměla rusky, dohmátly, že ten libovonný krém – dar strýce cowboye – ve skutečnosti je prokrvujícím mazáním...

...na kravská vemena.

Což Jirkovi později onoho odpoledne strýc rád potvrdil.

Zdraví VK.

.......