Noční hovor s nahým klukem

...aneb trocha sobotní prózy o opuštění a nalézání... nic mudroslovného, jen obrazy...

Živá voda léta přelila se pozvolna v podzim, měníc své skupenství v mlžné opary nad šumavskými lesy. Místní krásky popouštějí miniopasky, ještě nedávno prozářené hřejivými loučemi slunce, opasky nabádající k dobrodružným rozmarům – prý sukně (!) – ty slečny mají je teď až pod kolena, a nemnozí sluncové vyjdou a zajdou, než z ladných lýtek ku lásce zvoucích nezbude než vzpomínka.

Čas na zazimování oněch věčně inspirujících komponent, čas na zimní přezutí, stejné pro miláčky brázdící dálnice, stejné pro ty, jenž co hrdé plachetnice brázdí drahé butiky.

Miláčkové, milenky, milé…

Kdybyste alespoň podobny jabloním nechaly spadnout všechno listí ze sebe, dávajíc se v plén poryvům chladného větru s nadějí, že ne sníh, ale teplá náruč uchrání vás mrazu.

Ty nahé koruny stromů jsou jak ruce sepjaté k nebi v modlitbě, den ode dne zranitelnější a těžší jinovatkou, již přináší listopad.

A já už vás vidím, bez ohledu na počasí budete brouzdat pod Svatým Václavem, toulat se uličkami Starého Města nebo snad na Andělu, popíjet svá pressa ráno před prací či odpoledne po ní… ale kvést, to už ne.

…přitom ten kluk, co jsem ho dnes potkal v parku, shrbeného uprostřed fontány, tam stále na něco čeká. Prameny vody na ramena a listí hnané vichrem do tváří, zatvrzele dřepí na mokrém plácku a opřen o svá kolena melancholicky naslouchá zvukům večerního města.

A že je pátek, město tepe životem, klokotá a víří, jenže je to takové poslední vzepětí, poslední nemanželské číslo, po němž usínáte, nedokouřenou cigaretou stále v ústech.

Už žádný mandlozpyt na vyhřátých lavičkách. Žádné: „ještěnechoď“ - ne, darling, jdu a jdu hned, beztak je už pěkná kosa. Na viděnou.

No a tak ho tam takhle taky nějaká nechala, kluka. Kruťárna, celkem.

Já tedy nevím, jak dlouho tam dřepí, ale asi už to bude doba, jelikož celej zkameněl.

Bylo mi ho krapet líto, přisedl jsem tedy, v kapse kapku tabáku a smotek času, ubalil jednu pětiminutovou i pro něj a nabídl mu. Kouknul na mě psíma očima.

„Brácho, to stejně nemá cenu. Než si dám páva, celý to zmokne.“

„Bezva nápad,“ povídám mu, „dřepět přímo uprostřed vodotrysku.“

A taky že jo, než si potáhl, vzala mu cigáro voda.

„Voda odnese všechno,“ prohlásil po chvíli zamyšleně.

„To vím taky, ale moje kouření to zrovna bejt nemusí. Nechceš vylézt?“

„Nemůžu. Už je pozdě.“

„Jak pozdě? To jako žes vylézt moh a nevylez?“

Kývl.

„Ženská, že jo.“ Však i já pamatuju chvíle, kdy bych si nejraděj sedl na kraj lesa, a s lebkou roztříštěnou na kusy, jak mi na ni spadl celý svět, melancholicky pozoroval dálky. Pomyslel jsem si něco o bláznech nebo hůř.

Kluk zvedl koutky z kamene a v náznaku úsměvu prohlásil: „Hele, já moc dobře vím, co jsi zač. Nehraj na mě chytrýho. Já jsem tady jen proto, aby tady nemrzli takovýhle podivný ptáci, jako seš ty.“

„Cože?“

„Aha, pán neví. Nemá tušení, jistě. Pán je tak trochu pokrytec, co?“

„Hele,“ já na něj, „kdybys tu nebyl ty, jdu si po svejch. Cigáro jsem ti dal, vybavuju se, a jsi to ty, kdo tu sedí nahej na bobku ve fontáně…“

„…a ty seš kde,“ vpad mi do řeči.

„Vůbec tu bejt nemusím, na rozdíl od tebe.“

„Ale jsi tu, a dobrovolně. Stejně jako já.“

„Beztak už jdu, je tu kosa jak prase.“

„Pět minut pryč.“

„Jo.“

Zvedl jsem se a odcházím. Ztráta času, ten kluk je prostě blázen…

…….

V noci se mi zdálo o něm. Tentýž večer, ten samý park, nikde nikdo, jen on, vítr a křivé proudy vody.

„Blázen,“ řekl. „Čekám tu na něj už od léta a on… ztráta času.“

A zvedl se a odešel.

…….