Dostal se mi nedávno do ruky etymologický slovník a
vzhledem k tomu, že jsem persóna zvídavá už od přirození, vyhledal jsem si
v něm některá slova, jimiž běžně označujeme běžné věci. Mravokáralové,
Havránci-Jedličkové a postarší učitelky prvého stupně ZŠ nachať raději nečtou.
Jako příklad nade vše vypovídající zvolil jsem slovo „PRCAT“. Běžné, řeknete...? Pravda, do slušné společnosti zmíněné verbum arci příliš nepatří, avšak v ústech mnohých - mládeže najmě - zaujímá význačný, ba až ministerský post.
Bylo mi tedy zjistit, že „prcání“, původně „prčení“, přibylo do chrámu sprostonárodního krasosloví prý odněkud z Moravy, nadto přímo z chléva. Podoba s jednou nejmenovnou církevní institucí čistě náhodná.
Jménem oním druhdy se prý značil způsob, jakým se rozmnožují kozy. Lidé se milují, eventuelně alespoň konají soulož, kočky se mrouskají a ona rohatá zvěř… no, prostě prcá.
Existuje i celkem humorná konotace, díky níž se patrně toto úsloví přeneslo i na člověka rozumného rozumného, a sice „oprčit“ někoho. V tomto případě již ovšem nejde o samotný coitus, jak by se nezasvěceným mohlo zdát, avšak o metaforu.
„Oprčit děvuchu“ (doslovná citace ze slovníku) znamená „pomotat jí hlavu“ nebo přímo „oblbnout“. Což, jistě uznáte, děje se dnes a denně.
Proč tedy tolik humbuku kolem takzvaně sprostých slov?
A sprostá slova sama o sobě?
Vzpomeňte na Princeznu se zlatou hvězdou, kterak přibyla v kuchyni cizího prince, a kuchtík tamější odmítl nabízené buchty s tím, že jíst je „sprosté mu připadá“.
A úplně nakonec, kdyby nebyl princ dotyčnou náležitě oprčen, vyhrál by nejspíš Kazisvět. Šestý, hlava pomazaná a z Boží vůle král, mluvící nejen spisovně, ale dokonce ve verších. Jinak nehorázný blb.
Podobných máme nadbytek i dnes. Čili češtině sláva, prase podle mluvy nepoznáš…
