Jak jsem raděj zmokl, než bych nekouřil... aneb Pošetilost kuřákova

Parný večer, nadto v Českých Budějovicích. Nemám to tu rád. Není zde kopců, není zde malebných zákoutí pražských, přemyslná neb hlava Otakarova kázala druhdy nalajnovat vše do úhlů pravých, davši tak vzniknout strohým bulvárům beze špetky středověké romantiky. Škoda, míti potomstvo - ten Slavníkovcův genocid - mohlo by nám dnes ukázat, jak stavět rovné (a levné) dálnce.

...

Jsem dosud v práci a v duchu takto frflám.

Ne snad na stav rychlostních komunikací, avšak kvapí již k osmé večerní a já si hloupě opomněl opatřit cigaretové papírky. Ergo nemám co kouřit - teď už je nikde neseženu. Škandál.

Chmurné vpravdě vyhlídky závislákovy. Brečel bych jak Morgensternova želva; a vyjde-li mi ranní hvězda, aniž bych své rozdvojené pajšloví řádně intoxikoval, zhynu jistě arcibídně.

...konečně padla. Nejasno mi sice kdo a proč - vždyť nižádnou z mých studentek nemuseli dosud z hodiny vynášet - nedbám avšak lingvistiky a dvéře školy ledva dovřev, pádím odtud zmíry klna.

Venku parkem korzují novopečené máteře, celují dosud teplá potomčata na prostovlasé hlavinky, zatímco já bych byl s to políbit i vousatého houmlesáka, zaopatřil-li by mne onen jedinou vážkou...

Zvažuji možnost pouliční žebroty a nahému klukovi ve fontáně stále ještě dřepícímu oznamuju omluvně - sorry, dnes nemám.

Pitomec. Ani žulové koutky úst v chápavém úsměvu nepozvedne...

Uši registrují útřžky hovorů:

a) "Metrosexuál v posteli je tragickej omyl."

"Unisexuál ještě větší."

b) "Nechala jsem ho utratit."

"Byl vzteklej?"

"No, nadšenej se nezdál bejt..."

Haha. Hehe. Vaše problémy na mou hlavu. Já nemám co KOUŘIT!

Smráká se a město - to město ploché jak hrudník souchotinářky - vychrchlává z hospod první předčasné opilce.

"Důstojný otče! Důstojný otče!"

Jeden z nich u mne poptává cigaretu. Pln onoho velebného důstojenství posílám jej do prdele. To jsou ta moje saka s límečkem - vypadám snad jako nějakej kněžour?! Nejsem vrlý.

Avšak hle! Snad myšlenky flanďácké přinášejí nápad shůry...

Oj, jak se hnedle rozjasnilo...

U Stromovky přec, cestou na Krumlov - ono je to sice dosti z ruky - tam je benzina! Jak bych vás už v rukách choval, papírky mé dehtuplné... času mám mnogo.

Po cestě hospůdka "Starý časy", jistě i to pivínko později si tam dám; a ten park, co jím jdu, to není park, to je chrám - ty kaštany letité ve květuplném a kvasu, Malše tok, jehož úboční lavičky skýtají azyl do sebe zatokaným párkům, tož radost hleděti...

A dále už jen notami poseté řeky rameno, hlavní loď všech lásky vyznavačů, osm píšťal varhanních ´kýs vánek rozechvívá a konečně, v souručenství ušlechtilých dřevin ukrytý oltář...

Tamť z rukou velekněžky (má na triku nápis ÖMV) už jen převzít tu vytouženou hostii a naditou tabákem vložit do úst... i tu velekněžku bych přibalil...

Věř však či ne, ledva tak učiním (krasavu vynechav), vichr se zvedá. Mocný baže. A rozhlédneš-li dále se, houfně se blížící temná mračna ze strany písecké spatřiti ti bude lze.

A lijavec již smáčí rozpálené hlavy polavičních smilců, vše hledí do bezpečí uprci. Blesk a hrom jak nad Tatrou - čas vzpomenouti věcí posledních.

Kam však s tím na mne. Libým okem obkochávám se tou rozhrůzněnou krajinou, proti mně lýtka a střevíčky splašeným staccatem kamsi upalující, a člověk civilizovaný má mne jistě za samotného Beliala, který to vše způsobil a vysmívá se tu teď hněvu nebes.

Vichřice sype mi do vlasů umrlé listí, opodál praští ulámané ruce stromů.

A ve mně to zpívá...

S mokrou cigaretou v ústech šlapu si zvolna k nádraží.

.......