Good Old England - Část IV. "Chocolate passion"

Rozdrcený prášek z kakaových bobů. Čerstvě nadojené mléko z krávy, nejlépe fialové. Smíchejte to s několika dalšími ingrediencemi a vznikne vám věc, které se najmě ženy věnují s vášní, o níž si jejich manželé mohou nechat jen zdát. Čokoláda.

Za její Meccu, Medinu a allahví co ještě považován je odedávna prostor Beneluxu, kde zmíněná proprieta luxuje se ve velkém. Málokdo ale ví, že neméně svědomitě ládují se čokoládou i Ostrované. Celoročně, avšak o Velikonocích zvláště. To pár týdnů předem Karlík ve své továrně zatáhne za zvláštní páku a produkce rázem vyletí o tři sta procent. Neb žravost britského pišišvorstva nezná v tomto ohledu mezí.

Oblíbilo si – pišišvorstvo – především čokoládová vejce. Ono se jim to schová po baráku, na zahradě a všude možně, a výsledek je, že až do konce týdne školy zejí prázdnotou, jelikož množství mládeží požité čokolády jednoduše neslučuje se s pohybem.

…ona dotyčná je svou vřelou náklonností k hnědé pochutině pověstná. A rozhodně proto netrpí komplexy. Její přátelé už si zvykli častovat ji vajíčky velikosti minimálně medicinbalu. Ano, i taková jsou v Albionu k vidění (a k jídlu). Schytat takové Paroubegg, máme o problém míň.

A tak mi povídá: „Jednou v práci dostala jsem monstrum přímo děsivý, vážilo dvanáct liber. Vlastně jsem ho vyhrála. Přišli za mnou a prej, abych si vsadila. Já na to – ani náhodou, beztak ho zase trhnu já. A to bylo v době, kdy jsem si na podvyživenost nemohla stěžovat, chápeš, no ale nedalo mi to a taky že jo. Vejce bylo moje. Pochopitelně sežrat něco takovýho už je nad síly jednoho člověka – můj rekord jsou dvě kila, ale tohle bylo víc – tak jsem se rozdělila. Aby se mi v noci nezdály šílený sny, třeba jak mě honí obrovskej čokoládovej allosaurus a vyžaduje vejce zpátky. Všichni kolegové pak chodili, zmatlaný papule, a ve vzduchu vznášel se přízrak všeobecný zácpy.“

„Tos udělala dobře, Anetko,“ říkám jí, údivem div živ, „že ses tak hezky rozdělila.“ (Dvanáct liber, bohamu.)

Přisvědčila. „Však bylo vážně ohromný, kdybych ho rozřízla vejpůl, mohla jsem si z jedný půlky udělat paraple a do druhý si sednout.“

„No jo, to by roztrhalo pštrosa.“

„Což pštrosa, ale mýho tehdejšího přítele.“

„He?“ Myšlenka vejcorodého Jihoafričana jeví se mi podivně.

„Ale ne, já ho jednou málem roztrhla. Měla jsem tehdá strašnou chuť na sladký. On že nemá. A pak jsem ho ve tři ráno načapala, jak cpe tajně do hlavy celou táfličku. Celou! A mně ani nedal, no nezabil bys ho?“

„Kdyby měl místo čokolády steak, tak bych ho zabil a klidně i sněd.“

„On to moc neměl rád, protože to na mě vždycky přišlo kolem půnoci, když už spal, hrabala jsem se z betle a to šustění alobalu ho budilo.“

Rozesmála se.

„Taky mě ale vylovil, potvor. Tentokrát jsem se živila přímo v postýlce a jak to bylo dobrý, skvělý a naprosto úžasný, tak jsem zahnípla, taaakovejhle kus čokolády v puse. A ráno on na mě – že tys zase mlsala. Nee, v žádnym případě, já. – No tak se podívej.“

Podívala se. Povlečení hnědý a Anetka milá, rozmilá…

…hubu jak negr.

…..

Tož tak. A jak jste na tom vy?

VK

…….