Good Old England - Část I.

...thanx to my dearest Netling, díky níž tento blog mohl vzniknout... Obrazy z Anglie, převážně nevážně.

Nebyl sem tam třináct let. A třináct mi bylo, když jsem tam byl naposled. Londýn.

V paměti toho z té doby kompostuju minimum - Trafalgar Square, admirála Nelsona hrdě trčícího na vrcholu pomníku vysoko v oblacích, holuby vzdávající mu čest oním typicky svérázným způsobem, způsobem jenž dodnes naplňuje uspokojením srdce nejednoho francouzského turisty.

Taky nádhernou platanovou alej kolem Buckinghamského paláce, přehlídku parádní gardy Jejího Veličenstva a opodál stojícího černocha (osobně se trachtace neúčastnil), od něhož si uhrovitý pubescent - já - bůhví proč koupil zapalovač. Nebylo jím co pálit, neb nikotinu jsem propadl až později. Za odpověď na dvě slova („Hau mač?“), zaplatil jsem dvě libry.

Dále pamatuju typicky ostrovní barbecue, které pro náš squad kdosi uspořádal, a jelikož ta veselá událost spadá přibližně do období, kdy místní ministerstvo obrany objevilo útočný potenciál šíleného skotu, je nyní laskavému čtenáři lépe pochopit některé články autorovy.

Inu, stará dobrá Anglie v plné kráse.

Nedávno jsem o hodinu omládl a Londýn navštívil podruhé.

Kosmopolitní město měst, až se jeden ptá, zdali stále ještě patří národu, který kanálu La Manche dodnes hrdě přezdívá „English Sea“.

Nejlépe je to patrné ve čtvrti Camden.

Kromě toho, že tu seženete všechno od holínek se srdíčky až po gotické oblečení, můžete i naplnit sobě teřich všelikými multi-kulti delikatesami, o nichž se vám v zemi oplývající mlékem a strdím může leda tak zdát.

Dělaj to tam na obrovských pánvích, Číňani, Indové, Afrikánci, Filipínci a já nevím kdo ještě, můžete bezplatně (a na vlastní nebezpečí) ochutnat, a dokud vám zbytnělý dvanácterník nezačne bránit v pohybu, valíte se od stánku ke stánku a cpete se a cpete. Českej Honza v ráji nebeském; i mezinárodní porozumění prochází žaludkem.

Jenže i čistě britská kuchyně má co do sebe.

Žabožrouti, pizzomilové a knedlojedi budou asi nesouhlasně vrtěti psem, ale když ona už jen ta plebejská Fish&Chips dokáže být delikatesou hodnou pozornosti… pokud vám ji zrovna nepřipravuje Scary Mary.

Kdo to je?

Inu, taková paní jedna.

Dle posledních zpráv kuchtí pro klientelu „residential home“ čili něčeho na způsob našeho Hospice, a nikdo jí tam neřekne jinak. Neb je strašně sprostá a slovo SHIT používá tak často, že by si nezaujatý pozorovatel mohl myslet, že jde o člen. Lze se dokonce domnívat, že kdyby vařila stejně vášnivě, jako nadává, rajsovala by už světem a obsluhovala různé pomazané hlavy.

Ale byla to ona, kdo mi předložil důkaz ostrovního umu kulinářského v intencích takřka netušených. No řekněte, ochutnali jste někdy „Lamb with mint sauce“? Jehněčí s mátovou omáčkou?

Pro našince dost (chuťově) nepředstavitelná zvláštnost…

Jiný kraj, jiný mrav…

Mimochodem, už víte, co udělalo Callahanovo jehně, když vidělo, jak starej Callahan sbírá mátu na omáčku?

.......