V židovsko-křesťanské kultuře, k jejímuž odkazu se hlásíme a rozvíjíme ho, odnepaměti platí: každá úspěšná ideologie, sociální hnutí, ale i zájmy jedné profesní skupiny determinované hnutí občanské neposlušnosti k tomu, aby oslovilo masy, nezbytně potřebuje charismatického Martyra.
„Kdyby Ježíš Kristus nezemřel mučednickou smrtí na kříži, aby takříkajíc svou obětí spasil lidstvo před zatracením“ tvrdí odborníci, „asi by se křesťanství nestalo jedním z hlavních náboženských směrů současného světa a jeho jméno by znali jen historici, kteří se zabývají podrobným studiem společenských poměrů ve starověké Judee. A i pro ně by byl jen jedním z mnoha kritiků tehdejších pořádků.“ Totéž platí i o komunismu, který dočasně, i když značně brutálně ovlivnil v průběhu 20. století vývoj nejen v evropském prostoru, ale doslova v globálním měřítku. I jeho stoupenci mají svůj věčný idol. Je jím Vladimir Iljič Uljanov, řečený Lenin. Podle oficiálních životopisců zemřel v lednu 1924 na následky atentátu, který prý spáchala ve večerních hodinách 30. srpna 1918 levá eserka Fanny Kaplanová. Tři výstřely, jež na něho téměř slepá žena měla údajně vypálit, způsobili „vůdci světového proletariátu“ trvalou zdravotní újmu, jež mu neumožnila naplnit jeho mesiášské poslání. Jeho „svaté ostatky“ jsou dodnes pietně uloženy v Mauzoleu na moskevském Rudém náměstí. Stoupenci marxismu-leninismu tak mají možnost pokaždé, když komunismus ukáže svou pravou tvář, podobně jako českoslovenští osmašedesátníci z řad kádrů tehdejší KSČ, volat „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil!“, a tím získat „rozhřešení“ za své činy.
Ale zpět do české kotliny. V ní se právě díky médiím hlavního proudu rodí nový mučedník. Je jím tvář kampaně Děkujeme, odcházíme MUDr. Martin Engel. Lékař-radiolog z Fakultní nemocnice v Praze na Vinohradech a současně předseda vzbouřeneckého Lékařského odborového klubu. Nepřísluší mi posuzovat, kterou z obou funkcí považoval a pokládá za prioritní, ale… Po Pyrrhově vítězství účastníků rebelie, jejichž původním (dnes už ani ve veřejnoprávní České televizi necitovaném) sloganem bylo Náš exodus- váš exitus, nechce vedení jmenované zdravotnické instituce v souladu s ministrem Hegerem propagovanou zásadou Odpusťme si, co jsme si předstírat ztrátu paměti. Tvářit se, že MUDr. Engel žádnou výpověď nepodal a po 1. březnu nadále zůstane jejím kmenovým zaměstnancem. Naopak zastává názor, že jmenovaný výpověď podal v souladu s platnými zákony, a správa nemocnice, tak jak jí to ostatně ukládají zákony, si už za něho našla náhradu. Čili stává se pro ni v daném okamžiku nadbytečným.
Lidsky mi může být (a také je) doktora Engela líto. Nicméně v demokratickém a právním státě je každý občan plně odpovědný za své činy a musí přijmout následky vlastních rozhodnutí. To platí stejně pro kopáče i vysokoškolsky graduované specialisty. Ostatně už filozof Immanuel Kant ve svých úvahách o postavení občana v rámci státu zdůrazňuje, že (zjednodušeně řečeno) se odvíjí podle zásady „nečiň jinému, co nechceš, aby udělal tobě“. Chór mediálních plaček, které pějí o moderním Martyrovi, který se obětoval pro blaho lékařů jako celku a sám na to doplácí ztrátou existence, na tom nic nezmění.
Aniž bych podceňoval vliv píárových agentur na formování veřejného mínění, jedno vím jistě. Vybere-li si některá z nich určitou osobu za tvář své kampaně, učiní z ní sice mediální hvězdu, ale nikoli špičkového odborníka v profesi, kterou vykonává vedle svých odborářských aktivit. I proto nevěřím, že neochota vedení Vinohrad vzít dr. Engela zpět je jenom „aktem politické pomsty“, jak se veřejnosti v médiích předkládá. Kdyby totiž byl skutečně renomovaným a v domácích, nebo navíc i mezinárodních medicínských kruzích respektovaným fachmanem, nemusel by se hrozící nezaměstnanosti bát. Spíš by si mohl vybírat z lukrativních nabídek předních klinik, které by se ho snažily získat. Na rozdíl od virtuálního světa mediálních kauz totiž v reálném stále platí, že odborníci jsou nenahraditelní, kdežto odborářští lídři zcela postradatelní.
