Velkolepý mejdan pokračuje. Nějak bylo - nějak bude a hlavně - po nás potopa! Kolik z nás už prokouklo?
Je to příjemné - "stát" se o mě postará, "stát" mi bude garantovat příjem, "stát" nemusí platit dluhy, "nemusí pršet, hlavně když kape". Takto asi uvažují typičtí voliči levice.
Smutné je, když k takovým typickým voličům patří jeden můj kamarád, vrstevník, pracující jako úředník v jedné polostátní organizaci. Často se v našich debatách dotýká tématu "Romů", že neumí myslet na budoucnost, a že svoje dávky roztočí během dvou dnů, aby se posléze znovu (a více) zadlužili. Svatá prostoto! , říkám si nyní.
Je mi lehce přes třicet, když jsem chodil na střední ekonomickou školu, učili nás, že si svými platbami na důchodové pojištění odkládáme na budoucnost a ty generace před námi si svůj současný důchod už dávno zaplatili. Nedlouho poté jsem zjistil, že všechno je jinak! Naši prarodiče a rodiče tak usilovně budovali socialismus, až dostali národní hospodářství téměř na kolena a nedokázali ušetřit ani korunu. Jsme teď nuceni svými odvody sanovat nejen jejich špatná rozhodnutí v prvních letech po listopadu 89, ale také jim průběžně platit důchody, na které my sami nebudeme mít nikdy nárok.
Říká se, pane Paroubku, "Husákovy děti", jsem jeden ze závěrečných ročníků této historické dekády. Je nás víc než dost a až nám všem dojde, jaký grandiózní tunel na nás chystáte, nebudou už žádné úspěšné volby.
Je to jen na nás - přesvědčte své rodiče a své přátele - hraje se o naši budoucnost!
