Diskusí o oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu dálniční Policie ČR proběhlo dost. Mladého života je mi líto, na druhou stranu bylo v ohrožení životů daleko více a myslím, že chování policistů asi nelze moc kritizovat. Proč však k tomuto neštění vůbec došlo?
K hodnocení života konkrétního mladíka mám málo informací a možná se mýlím, ale existuje skupina dětí a teenagerů, která žije velmi pohodlně až nudně. Je jich vlastně překvapivě mnoho.
Rodiče se o ně moc nezajímají. Žádné z nich netrpí žádné z nich hlady ani výrazným materiálním nedostatkem. Cesta do školy většinou znamená pár kroků na zastávku autobusu či jiného dopravního prostředku, nebo pohodlnou cestu autem. Pokud si doma chtějí zatopit, nastaví termostat, žádné nošení dřeva či uhlí ze sklepa nehrozí. Potřebuji-li informace, nemusí chodit do knihovny, otevřou si internet a chtějí-li se zabavit, nemusí běhat ven, ale nalogují se do oblíbené hry.
A tady vše začíná.
Máte svého avatara. Pohybujete se ve virtuálním světě, kde je vše dovoleno a pokud zemřete, zhmotníte se na jiném místě herního prostoru. Stavíte obrovské stavby a podzemní prostory (což je ještě dobrá varianta), osvobozujete rukojmí na ostrově, bojujete s jinými gangy, utíkáte před policisty...
Když jsem byl před dvaceti lety ve věku mladíka, co zahynul na D1, také jsem hrál pc hry. Byl to samozřejmě pravěk, ale i tak jsem prošel mnoho úrovní hry Doom či Heretic. Vedle toho nicméně pro mě existovala důležitější alternativa. Skauting. Na letní tábor v roce 1993 jsme jeli vlakem a pak šli 10 kilometrů na tábořiště pěšky. Jezdili jsme 5 km s károu pro pitnou vodu. Vykopali latrínu. Vařili. Nebyl to však návrat o 50 let zpět. Hráli jsme celotáborovu hru na motivy seriálu Akta X. Hledali mimozemšťany, chodily na schůzky s agenty, co čekali v zatemněném autě uprostřed lesa.
Toto je jedna z možností. Vedle toho existuje rekreační sport a další aktivity.
Pokud nebudeme s našimi dětmi takto pracovat, hrozí jim intelektuální otupění a některým, jak je vidět, i smrt.
