Obě strany sporu o významné umělecké dílo mají kus své pravdy. Je otázkou, zda ve svém jednání nezašly už příliš daleko.
Moravský Krumlov se zasloužil o záchranu pláten po druhé světové válce, kdy byly umístěny, prakticky bez zájmu hlavního města, na místním zámku. Je jasné, že od toho se odvíjí minimálně morální právo tohoto města na ekonomické participaci, která vyplývá se zájmu turistů o toto dílo. Od okamžiku, kdy hlavní město Praha požádalo o navrácení, se datuje snaha lokálních politiků o zachování "statusu quo". Z problému čistě kulturního se stala politická záležitost.
Až směšně působí vysvětlení pana starosty M. Krumlova, pana Mokrého, že předběžné opatření tajemníka úřadu v "samostatné působnosti" bylo nestranné. Nyní říká, že "v podstatě si teď Praha může přijet, město bude pasivně stát a bude se se zájmem dívat", čímž naznačuje, že vydání bude pasivně bránit. Chápu pana starostu, že se snaží získat body ať už pro sebe, nebo pro svoji stranu před komunálními volbami, ale toto mi připomíná Kocourkov a ne jednání voleného představitele krásného města na řece Rokytné.
Stejně směšně na mě působí snaha hlavního města dostat plátna "stůj co stůj" do Veletržního paláce. Světoznámé město, které je na seznamu UNESCO, plné historických památek, které lákají statisíce ruristů ročně bere kulturní lákadlo, které umožňovalo jinak odlehlému regionu zviditelnění a získání určitého ekonomického potenciálu z turistického průmyslu. Proto se vlastně ani nelze divit podrážděným reakcím místních obyvatel, neboli "Krleš" a "Hurá na pražáky!".
Nezbývá než čekat rozhodnutí nezávislých orgánů a také na postoji třetí strany, Muchovy rodiny, která v konečném důsledku jedná ve shodě s představiteli Moravského Krumlova.
Osobně, po všech mediálních přestřelkách, myslím, že dílu by prospěl roční klid zbraní a zorganizování třístranných jednání za účasti schopných mediátorů.
