Žert

„Slova zpozdilá vám já nevěřím, já věřím mlčení, je nad krásou, je nade vším slavnost porozumění.“

recenzi naleznete také zde

Žert- první román od Milana Kundery, který jsem vůbec četl a ihned mne strhl svou přirozeností a rekonstrukcí doby 50. let až do první poloviny let šedesátých. Ještě před samotným příběhem zjišťujeme, že celý román je rozdělen do sedmi sedmi částí nazvaných podle hlavního protagonisty a zároveň vypravěče. Jsou jimi Ludvík Jahn, Helena, Jaroslav a Kostka a jednotlivé postavy se střídají a jejich životy se někdy až komicky proplétají.

Samotným začátkem nás provází Ludvík Jahn, kolem něhož se celý příběh více méně točí. Ocitáme se v šedesátých letech, kdy se má setkat s Helenou, svou „obětí“, ale zároveň potkává Kostku, svého kamaráda z minulosti a nepřímo také Lucii, svou lásku z mládí. Vyprávění se poté ujímá Helena a pokračování děje vidíme jejíma očima. Ale pro lepší pochopení příběhu bude lepší, napíšu – li příběh stručněji a popořadě, tedy překupeně, než jak se nachází v knize.

Ludvík Jahn je studentem vysoké školy a členem komunistické strany. Pro své smýšlení, ale především zvláštní pojetí humoru je vyhozen ze školy i strany poté, co své přítelkyni Markétě pošle pohlednici se vzkazem: „Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.“Jeho odpůrcem a „katem“ je jeho vlastní spolužák Zemánek, který mu při procesu cituje nejslavnější úryvky z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce: „Miloval jsem život a pro jeho krásu šel jsem do pole. Miloval jsem vás, lidé, a byl jsem šťasten, když jste mou lásku opětovali, a trpěl jsem, když jste mi nerozuměli.“ A Ludvíkovi je v té chvíli jasné, že prohrál. Jeho kamarád, spolužák jej takto zradil. Zradil jeho víru. A nemůže uvěřit tomu, že je skutečný komunista. A Ludvík tomu stále chce věřit. Chce věřit, že je pravý komunista a svůj osud přičítá nespravedlnosti. Krátce po téhle komisi a vyhoštění ze strany je Ludvík odvelen na vojnu mezi PTP (Pomocné technické prapory), neboli také VTNP (vojenské tábory nucených prací), jako zrádce strany, jako nepohodlný jedinec. Zde se setkává s přáteli, kteří také takto podobně ztrácí svůj život. Jejich denní náplní je práce v dolech. Při jedné ze svých vycházek se Ludvík setkává s Lucií. Ta mu imponuje svou na první pohled jasně patrnou nevinností. Svou pomalostí, kterou se staví proti uspěchané nespravedlivé době. Popisné pasáže lásky mezi Ludvíkem a Lucií se nesou v duchu naprosto odlišném od zbytku textu. Jsou kontrastem doby plné politických procesů. Při četbě se na chvíli zastavíme, zpomalíme svůj krok a kráčíme spolu s tímhle párem, který nikam nespěchá. Těch pár stránek je něžných, nenásilných a láskyplných na rozdíl od doby, kterou si v jejím pozadí můžeme představit. Zdá se být jediným světlem v novodobé době temna. Ale i tohle brzy skončí, když Ludvík na Lucii naléhá, aby se s ním vyspala, ona odmítá, brání se a Ludvík ji odhání ze svého života. Odpracuje si povinné roky a vrací se do Prahy, kde se setkává s Helenou, Zemánkovo manželkou a po nějakých patnácti letech začne plánovat pomstu za svůj zničený sen. Od Jaroslava Kostky si půjčuje byt, kam Helenu pozve, zde se s ní vyspí a věří v dokonanou pomstu, kdy Zemánkovi sebere vše, co mu zbylo, vše co má. Jenže po milostném vzplanutí zjišťuje, že Helena a Zemánek spolu již nějakou dobu nežijí. Helena se odmítá Ludvíka vzdát, miluje jej a domnívá se, že on její city opětuje. Na Jízdě králů se Ludvík nečekaně setkává se Zemánkem, který mu blahopřeje k jeho vztahu s Helenou. Ludvík je znechucen. Nejen kvůli nepovedené pomstě s Helenou, ale také pro Zemánkovo chování. Neomlouvá se, mluví o prohnilosti komunismu ze svého pohledu, o své o několik let mladší přítelkyni, s níž se na slavnosti objevuje. Ludvíkovo opovržení vzroste tím, když si uvědomí, že Zemánek se změnil a je svým způsobem až příliš Ludvíkovi podobný. Tehdy Ludvík oznámí Heleně, že o ni nestojí, ta je zoufalá, chce spáchat sebevražda, ale místo jakéhokoli jedu spolyká projímadlo.

Ludvík v závěru opět potkává Jaroslava, s nímž si zahraje v cimbálové kapele, kterou dříve pomáhal zakládat a jež má nyní jiné členy. Jaroslav byl dříve na slavnosti za krále, nyní má tuhle „poctu“ převzít jeho syn. Jaroslav skutečně věří tomu, že na koni, který projíždí městem, sedí jeho syn, ale dozvídá se, že to je někdo jiný a jeho syn odjel pryč. V závěru, kdy hrají lidové písně, dostává Jaroslav infarkt a přijíždí pro něj sanitka.

Román provází žert od samého počátku. Ironické a sarkastické pojetí celého Ludvíkova života, kdy je pro žertovní pohlednici nesmyslně vyloučen ze strany končí Heleniným pokusem o sebevraždu. Žertem je celý socialismus postavený na hlavu. Žertem je systém, v němž hlavní aktéři žijí. Je to výsměch doby. Vše je provázenou absurditami. A jediným květem je Lucie, ta provází Ludvíka celým jeho životem a nedokáže na ni zapomenout. Stále se mu vybavuje jako jediná pravá láska, od níž se všechno odvíjí. A její odmítání pochopí až ve chvíli, kdy mu Jaroslav, který si myslí, že Ludvík Lucii nezná, vypráví, že s Lucií spal. S Lucií, která mu oznámila, že byla brutálně znásilněna. A tak i tento fakt je žertovní.

Zvláštní je prolínání různých dimenzí. Střídají se kapitoly i vypravěči. Každá postava má svou vlastní něčím zvláštní psychologii. Každá postava smýšlí jinak a i popis její řeči je naprosto odlišný. Zatímco Ludvík vypráví na úrovni existencionálních otázek, vzpomíná na své chyby a viní socialistickou komisi ze svého vyloučení ze strany, Jaroslav na druhé straně mluví o lidové hudbě, jako o své životní lásce. A musím se přiznat, že Ludvíkův popis děje mi byl ze všech nejbližší a nejmilejší. Otázky jsem si kladl spolu s ním a rád jsem procházel pracovním lágrem a tamějšími podmínkami. Na druhou stranu jsem nesdílel Jaroslavovu lásku k lidové hudbě, která je zde jako jediná pozůstalá hodnota. Ale s hudebním doprovodem, melodií ani notami jsem se ke své lítosti neslučoval. To ale jen pro svou neznalost hudební výchovy.

Byl jsem ale hodně zaujat filosofickým pojetím románu. Celým tím existencionalismem a směšností doby. A nedokážu se vyhnout srovnání s románem …a bude hůř, která je sice naprosto jiná a popisuje nízkost jedné vrstvy, ale společným aspektem je hledání hlavní postavy po svém místě ve společnosti, které nerozumí a je pro ní určitým vyvrhelem. Mluva Pelcovi a Kunderovi knihy se samozřejmě nedá vůbec srovnávat, ale přesto musím přiznat, že mi je Žert mnohem blíže než …A bude hůř.

Žert rozhodně nebude jedinou Kunderovou přečtenou knihou, u níž zůstanu, ale nezapomenu, že u téhle má zálibě v jeho knihách začala.

100%