Rozbřesk

Někdy nám žiot připraví tak děsivé překážky a situace, že se bojíme žít a každý nádech je zázrakem...

Ležel na něčem,co se tvarem podobalo nemocničnímu lůžku.Dřevěné třísky ho řezali do zad.Zvedl hlavu,aby se rozhlédl.Všude byla tma.Pouze nad ním se pohupovala lampa.

Sem tam a zase sem tam.Podíval se na své ruce.Byly přivázané.Přivázané něčím,co vypadalo jako kůže.Bylo to pevné,takže by to kůže být mohla.

Nohy však necítil.Snažil se na ně podívat,ale něco mu nedovolovalo se nahnout.Zrak mu spočinul na hrudi.

Po celé délce břicha měl rýhu.Vypadala jako kaňon.Hluboká propast bolesti.Teprve nyní,když to spatřil ho to začalo bolet.Předtím nic necítil.

Znovu na tu hrůzu pohlédl.

Střeva a žaludek se mu drali ven.Všude okolo najednou viděl spoustu krve.Krve smíšené s hnisem.Zatočená střeva mu visela z břicha ven a směřovala ke hraně lehátka,odkud se přehoupla přes jeho okraj.

Sám se divil,že ještě nevykrvácel.Vlastně by to bylo bývalo nejspíš lepší.Bůhví,co se ještě bude dít.

Snažil se postavit a sundat si pouta.

Nešlo mu to.Držela až příliš pevně.

Docílil jen toho,že se mu tenké střevu oddělilo od těla a s nechutným mlasknutím dopadlo na podlahu.Ta se ihned potřísnila krví.

Bruce,muž na lehátku cítil v ústech podivnou pachuť.Pachuť železa smíchanou se zvratky.Jeho břicho se pod ním vlnilo.Dlouho už to nevydrží.Tak ať,alespoň nebude muset vydržet tohle mučení.

           Najednou zaslechl kroky.Dunění.Někde tady musejí být dveře.Nejspíš se nachází ve sklepě,neboť slyšel kroky jdoucí po schodech směrem k němu.

Srdce mu rychle tlouklo.Nemohl skoro ani dýchat.Hlavou mu létaly ty nejhrozivější myšlenky.

Kroky se už blížili.Byly blíž a blíž.

Nepřál si vědět,co to je.Raději by tady takhle jen ležel.

V tu ránu se dveře rozletěli.Bruce sebou škubl.Nemohl uvěřit vlastním očím.

Byla to jedna z nich.On jim naletěl.

Nevypadala ale už jako předtím.Teď měla vlasy mastné,nemyté.Špinavé roztrhané oblečení.Nebyla vůbec namalovaná,což mu ani nevadilo,kdyby ale alespoň nevypadala tak morbidně.

„Dobré ráno.“ Pozdravila ho.

Nezmohl se ani na slovo.Chtěl jí něco říct,ale nevydal ze sebe ani hlásku.Připadalo mu,že v krku má knedlík,který pořád nechtěl ven.Snažil se ze sebe něco vydat,ale pořád nic.

„Copak,ty se se mnou nebavíš,včera večer si se mohl přetrhnout a teď nic?“

Snažil se nějak uniknout z této noční můry.Z můry tak strašné,že jen smrt by byla vysvobozením.

To mu dodalo odvahy.Ať si s ním dělá co chce.Jeho nezlomí.

Bylo to zvláštní.Byl na pokraji smrti,ale zároveň cítil zvláštní euforii.Dokonce se mu na obličeji objevil i náznak úsměvu.

Žena ve dveřích se na okamžik zarazila.Nejspíš takovou reakci nečekala.

Otočila se.

Bruce okamžitě ona euforie přešla.Najednou nechtěl aby odcházela.

Odešla za dveře a něco zakřičela do chodby.

Nerozuměl,co říkala.

Za chvíli se dveře znovu otevřely a za nimi se objevila také druhá dívka.Tentokrát mladší.Mohla to být její dcera.Byla hezká.Za jiných podmínek by se s ní snažil navázat i kontakt.

Obě dvě k němu pomalu přistupovaly.

Co mu chtějí udělat?Co bude teď následovat?

Nevěděl a ani to vědět nechtěl.Byl spokojený s tím,co měl teď.

Pravdou ale zůstává,že neměl nic.Jen svůj strach.Své myšlenky.

Ale žádný cíl.Žádné sny.

Chtěl se odtud dostat,to ano,ale věděl,že se to nikdy nepodaří.

Teď už byly skoro u něho.Mladší dívka ho obešla,takže mu nyní stála nad hlavou.

„Nemusíš se bát.“

Ne to opravdu nemusí,ale on se bojí.

A proč by se vlastně neměl bát.Vždyť má rozřezané břicho a bůhvíco ještě bude následovat.

Mladší dívka mu dala ruce pod krk a pevně ho zatlačila na lehátko.Takto ho držela.

Starší ženě se něco lesklo v ruce.

Co by to mohlo být?

Nůž?Skalpel?Nebo něco neškodného?

Nakonec zjistil,že to přeci jenom byl nůž,jak si prve myslel.

Starší žena nůž položila na dřevěný stolek,který se nacházel hned vedle lehátka.

Teď měla ruce prázdné.S polonataženýma rukama se otočila k Bruceovi.Tomu tlouklo srdce jako o závod.

Jemně vzala do ruky kůži z Bruceova břicha a začala ji natahovat.

Bruce sebou začal silně škubat.Pevný stisk mladé dívky ale nepovolil.Její prsty a dlouhé špinavé nehty se mu zarývaly hluboko mezi klíční kosti.

Starší žena otočila kůži.Strhla mu ji ze zbytku břicha a položila ji na stůl.

Poté začala vytahovat orgány.

To už ale Bruce nevnímal.Nejdříve upadl do bezvědomí.A potom zemřel.Poslední,co si pamatoval bylo,jak mu vytahovala něco dlouhého.z břicha.

„Dnes to bylo opravdu vynikající mami.“ Řekla mladší dívka,když dojedli poslední zbytky Bruceova těla.

Starší žena odnesla od stolu talíře a krev,jež byla na talíři odtékala výlevkou.

Něco ještě zbylo.To budou mít na oběd ještě po zbytek tohoto týdne.

Venku nastal rozbřesk.Rudé slunce se odráželo na zimním rubáši.Sníh byl zbarven do ruda.A při pohledu ke slunci vás bodalo v očích.

Byla to barva krve.Odstrašující zář.

Tohle bylo předzvěstí zcela nového dne.A kdoví,co se dnes ještě přihodí.

Vždyť den teprve započal.A do noci je ještě dlouhá doba.

 „Tak chlapi,balíme.“

„Konečně.“

Chlapi odcházeli z dolů.Jakmile vstoupili na sluneční světlo,sejmuli přilby.

Ve skupinkách odcházeli pryč od dolů.Směřovali směrem k domu,stojícímu dva kilometru od dolu.Vařili v něm totiž nejlepší jídla a navíc si tam mohli i užít.

Zvláštní ale je,že pokaždé když tam jdou,někdo druhý den nepřijde do práce.

Nechodí tam každý den,o ne.Spíše jednou za týden.

Samozřejmě,že by tam nejraději chodili pořád.Ale dva kilometry?

Už to bude více jak měsíc.Objevil se u nich v hostinci a ona to ihned poznala.Asi po týdnu tam přišel znovu.Pozval ji ven.Matce nic neřekla.

Po čtrnácti dnech už zjistila,že ho miluje.Tohoto zjištění se neskutečně bála.Tušila totiž,co by následovalo,kdyby se to matka dozvěděla.

O půlnoci s ním vycházela ven.Matce říkala,že se jde projít.Nejspíš už má nějaké podezření.

Nevadí.Vždyť ona ho tolik miluje.A on ji nejspíš také.

Neřekla mu ale nic o své rodině.Bála se,že kdyby se dozvěděl pravdu,nechtěl by ji.To by neunesla.

Procházeli se při měsíčním světle a pouze si povídali.Zatím ji to stačilo.Netlačil na ni.Čekal až bude připravená.

Domů se vracela nerada.Byla šťastná,ale jakmile přišla domů,spatřila matku sedící u stolu v kuchyni.Ihned se jí ptala,kde byla.Vždycky zalhala.Jak dlouho to ale ještě dokáže tajit.

Jednou ho bude muset matce představit.Bála se však následků.

Netušila ale,že následky budou tak brzké.

Jednoho chladného večera,když se zase procházeli,spatřila matku stojící za stromem.Najednou se před ní zjevila a odtáhla ji domů.Její přítel jménem Mark se nezmohl ani na slovo.

Ona mu stačila jen říct,aby už k nim nikdy nechodil.

Matka ji doma příšerně vynadala.

„Jak si to představuješ Doris?“Takto se jí vyptávala celou noc.Nenechala ji ani vyspat.

Když se konečně dostala do své postele,modlila se,aby Dave uposlechl její rady a už nikdy k nim nechodil.

    Poslední večeře

Po měsíci tam však byl znovu.Tentokrát hlavně za ní.Chtěl si s ní promluvit.Její matka mu řekla,ať přijde večer.

Doris to vůbec nechápala.Nejdříve jí vynadá a potom ho sama pozve domů.

Přišel kolem desáté večerní.Matka Agatha i její babička Rosemary se na něho ustrojili.Obě dvě měli šaty.

Doris to všechno došlo.Zavřela se v pokoji a plakala.Takto se vždycky ustrojili,když se chystali na hostinu.Matka za ní přišla,zaťukala na dveře a vzkázala jí,aby si vzala šaty.

Doris se tedy oblékla.Když přišla dolů,Dave už stál v kuchyni.Po krátkém pozdravu ho Agatha slušně odvedla do sklepení.Došli tam.Zavřeli za sebou dveře a přikázala mu,aby se svlékl.Po krátkém zaváhání uposlechl.Sám cítil,že je zbytečné vzpírat se její matce.Poté si lehl na lehátko.Všude byla tma.

Agatha mu přivázala ruce i nohy a odešla pryč.Při odchodu rozsvítila.

Jak tam tak ležel a najednou spatřil světlo,rozhlédl se kolem sebe.Hrůzou málem oněměl.Na stěnách ještě vyseli zbytky těl.Spíše jen maso.Už se to nedalo nazvat člověkem.

Příšerný zápach,který k němu zavál,po zavření dveří Agathou byl tak hrozný až se mu chtělo zvracet.

Poznal těla svých kamarádů,kteří nepřišli do práce.

Něco tušil to ano,ale nevěděl,že pravda budete tak děsivá,že si ji nikdy nebude chtít přát znát.

Mezitím nad sebou zaslechl hlasy.Doris prosila v prvním patře svou matku,aby ho ušetřila,že se s ním už nikdy nesetká.Matka však neposlouchala.Její mysl byla zatížena představou nové oběti,jejich příšerné hry.Hry jež se u nich v rodině hraje již po pět generací.V jejich rodině nikdy nebyl žádný muž.Vždy jim nějaký pomohl počít dítě,ale musela to být dcera.Jakmile to byl chlapec,zabili ho.Hodili ho do vroucí vody a čekali na jeho usmažení zaživa.Přitom poslouchali příšerný řev novorozence.

   Doris věděla,že ji matka nikdy neuposlechne,netušila však,že tuhle vraždu bude muset spáchat ona sama.

Po dlouhém rozhovoru se svou matkou tedy nakonec přeci jen dokázala sejít dolů a otevřít dveře.Matka šla spolu s ní.

Celou dobu přemýšlela,jak by ho osvobodila z toho hrozného zajetí.

Když ho uviděla,rozplakala se.Podíval se na ní a začal volat její jméno.Přistoupila k němu a chytila ho za ruku.Naklonila se nad ním a zašeptala mu: „Neboj se,dostanu tě odsud.“

Agatha ji odtáhla.

„Začni.“přikázala jí.

Agatha vzala do ruky pilku a přiblížila se s ní k Daveově noze.Pomalými tahy začala řezat.Jeho výkřiky se rozléhaly po celém lese.

Doris nepřestávala plakat.Do zakrvácené nohy ji padaly kapičky slz.Jako déšť dopadá do klidného oceánu.

Najednou zaslechli nad sebou výkřik.Agatha se vydala ke dveřím a pouze je pootevřela.Něco začala křičet do chodby.

Doris využila příležitosti.Rychlými zručnými pohyby Davea odvázala a pomohla mu na nohy.

„Rychle,uteč.“

„Nenecháme tě tady s nimi!“

„Nemohu tu nechat matku samotnou,tohle je má rodina.“

Po příliš dlouhém váhání se Dave konečně rozeběhl ke dveřím.Prudce odstrčil Agathu,která spadla na hák.Ihned začala příšerně řvát.Hák jí propíchl krční tepnu a všude začala stříkat rudočerná krev.Postříkal Davea i Doris.

„Opravdu tu chceš zůstat.“

Doris se podívala na svou umírající matku a nakonec se rozeběhla za Davem.Společně vyběhli po schodech a vběhli do kuchyně,kde stál obrovský hrnec pro novorozeňata.

Nešťastnou náhodou při otevírání dveří strčili do Rosie,její babičky a ta spadla obličejem přímo do hrnce.Horká voda jí během několika vteřin rozežrala celý obličej.

Hrnec spadla a ona i s hrncem zůstala bezvládně ležet na zemi.

Doris se zarazila.

„Nech ji ležet.“ Zakřičel na ni Dave.

Oba se tedy rozeběhli ven do ranního světla.

Rudé slunce právě vycházelo za kopci.

Dave s Doris uprchli do jiného města a už se nikdy nevrátili.

Dům její rodiny o pár měsíců později postihl obrovský požár,který zničil vše,co v něm bylo i s okolním lesem.Oheň se rozšířil tak daleko,že vzplály i doly a nikdo,kdo v nich v tu dobu byl nepřežil.

Poklidné městečko Galows se tedy nikdy nedozvědělo pravdu.