Galerie poprvé

Návštěvníky galerie umění jsem často považoval za spíše intelektuálně orientované jedince, kteří sobotní večery tráví na různých výstavách a hodiny obcházejí jeden a tentýž obraz. Dnes se mi poštěstilo, abych se podobně intelektuálně smýšlejícím jedincem stál také já sám.

Galerii umění v Karlových Varech jsme navštívili dnes se školou a zkušenost to pro mne byla vskutku veliká. Vlastně v jediné galerii, v níž jsem kdy byl, byla galerie v Londýně, kde umění znamenala i pouhá stavební tvárnice uprostřed místnosti. Nezlobte se na mne, vážený umělče, ale tomuhle říkáte umění? Ne, děkuji. Ale dne musím uznat, že mne návštěva Karlovarské galerie čímsi obohatila. Jakýmsi novým vjemem. Ten klid, který v takové galerii panuje, mne pohltil. Ona samota a zároveň možnost seznamování. Zůstáváte zde sami se svými myšlenkami, žádná hudba ani ruch velkoměsta vás neotravuje v rozjímání. A zároveň zde můžete potkat mnoho zajímavých lidí. Jde o místo setkávání, vzdělávání a hlubšího poznávání a poprvé ve svém životě, jsem i já měl pocit, že tohoto světa v galerii patřím. Do světa božského klidu a rozmluv se sebou samotným.

Dlouhou dobu jsem obcházel a studoval převážně jeden a týž obraz. Jednalo se o obraz Petry Orieškové „Schodiště“ z roku 1983. Ten v celé galerii tak nějak vyčníval. Všiml jsem si ho ihned po vstupu do místnosti, přestože stál na stěně až na druhé straně místnosti. Na rozdíl od většiny zdejších obrazů byl totiž světlý, prosvětlen zářivou barvou. Ale tahle barva byla také čímsi naléhavá. Obraz namalovaný roku 1983 a malířka již v té době dala obrazu jakousi nadčasovost a hi – tech tvář. Čímsi mne ale také znepokojoval. Možná oním tmavým mračnem, jasně kontrastujícím s lehce namodralým okolím.  Vlastně celý obraz byl bílý a také pes s vyceněnými tesáky a smutnýma očima byl bílý. A schodiště se stáčelo kamsi do výše. Když jste se na obraz dívali, měli jste smíšené pocity. Vidíte na něm onu osamělost člověka nejen doby socialistické, ale také té dnešní. Kráčím po těch schodech, které vlastně nikde nekončí. Já nevím, zda ta temnota znamená jejich konec. Netuším, kam mne odnesou. Je to jako osud. Stále stoupáte, netušíte kam. Jako byste stáli před nějakým rozhodnutím a nevíte, kudy se vydat. Zda setrvat pod schodištěm nebo pomalu stoupat výše a doufat – držet se naděje a snít.

            Vím, že se do galerie ještě vrátím. Přinejmenším proto, abych se znovu podíval na onen obraz. Abych u něho zapřemýšlel, zauvažoval, inspiroval se, uklidnil. A alespoň na chvíli tak utekl od celoživotního spěchu, který je stále zbrklejší. Zastavil se a žil, pozoroval a vdechoval onu krásu.

Někdy to je totiž nutné. Zpomalit a nechat čas a starosti jen tak plynout svým vlastním tempem.