Bylo nebylo. Byla jedna vánoční party, nebo spíš týmová večeře v indické restauraci kousek za Baker Street. A jak už to tak bývá, řeč se stočila k vánočním zvykům.
Začalo to nevinně. První přišel na řadu Santa. Toho samozřejmě znám, i když tedy jména jeho elfů a sobů, nebo co to s ním běhá jsem úplně neznal. Ještě, že teď v GBK (což je oblíbená „posh“ londýnská hamburgrárna, ovšem když říkám, „posh“ tak tím opravdu nemyslím „low cost“ hamburgery typu Mekáč) je vánoční akce a nový hamburger se jmenuje – Blitzen.
Přiznám se, že mě jméno připomínalo spíš Blitzkrieg, což rozhodně vánočně nezní, ale věřte, že Blitzen je jeden ze santových sobů. Proč se jmenuje podobně jako hitlerova invaze do Polska se mě fakt neptejte. Kdybyste chtěli vědět ty další tak se ty se jmenujou ty ostatní tak prosím: Dasher, Dancer, Prancer, Vixen, Comet, Cupid a Donner. Co se člověk v tom Londýně nenaučí!
Pak tedy přišla řeč na to copak na Vánoce dělají Indové.Ti jak známo slaví jiné svátky. Takže jsem se kolegyně rovnou zeptal jestli slaví pouze Diwali (svátek světel). Pokud nevíte o co jde doporučuju vygooglit a budete-li někdy Indy pozváni na Diwali neváhejte ani chvilku. Já jsem začal slavit Diwali prvně v Antverpách. To sice není Indie, ale náš tým tenkrát byl z poloviny indický a tudíž když kolegové objevili místní indickou restauraci domluvili tam Diwali oslavu. Od té doby vím, že Diwali je něco jako Vánoce. A taky vím, že když je Diwali musím v projektovém plánu počítat s tím, že v Bangalore, Chenai, Mumbai, nebo Hyderbadu se fakt pracovat nebude.
Ale zpět k Vánocům. Ptal jsem se indické kolegyně, domestikované v UK už 15 let, jak to doma dělají s Vánoci. Odpověděla, že samozřejmě slaví Diwali. Jenže má malou dcerku a ta objevila, že 25 je – „Gift Day“. Tudíž neslaví Vánoce, ale mají dárečkový den. Samozřejmě stromeček nesmí chybět. Pokud se divíte 25, tak vězte, že v UK se slaví Vánoce dvacátého pátého. Což jaksi vysvětluje to, že pokud v UK pracujete 24 je normální pracovní den.
No a tak jsem se kolečkem přes Bulhara, který nám vyprávěl o nějakej Svatém Nikolajovi co se slaví pomocí nějaký vydlabaných dyní, nebo melounů (fakt si teď nejsem jist, zda jsem to v tom hluku hospody slyšel správně), kde se dají svíčky (něco jako při americkém Halloweenu – jen v Bulharsku to berou víc vážně), jsme se dostali na vánoční filmy.
V UK jede Čaroděj ze země Oz. V Bulharsku zas milují Sám doma. Já jsem marně vzpomínal co řeknu až jsem na Google našel – Jack Frost – což je anglický název pro Mrazíka. Musel jsem trošku vysvětlit, že to sice je ruská komunistická pohádka jenže je namluvená českými herci a tudíž je to spíš recese. Díky tomu to přežilo komunismus a jede to až do dnes. Po té jsem zkoušel vyprávět děj. Po pravdě zkusit vysvětlit Ivánka a Nastěnku někomu, kdo neumí ani Rusky a už vůbec nechápe český humor bylo docela „challenge“.
Takže jsem nakonec nějak zabrousil na vánoční zvyky a zeptal se anglánů na puding. Pak jsem jim vysvětlil, že my nemáme puding, ale jíme rybu s bramborovým salátem. Což národu zvyklý na Fish and Chips opravdu nepřipadalo nějak vánočně. Tak jsem se dal do vysvětlování, že s tou rybou to je tak, že se koupí živej kapr a ten bydlí ve vaně a rodina se kvůli tomu musí koupat v umyvadle jelikož ve vaně je kapr. Děti se na kapra choděj dívat dávat mu jména, aby „Karla“ nebo jak se chudák kapr jmenuje – na štědrej den hlava rodiny zabila paličkou na maso za brekotu dětí, že přece nemůžou zabít „Karla“.
Tato morbidní story inspirovala dotazy, proč to děláme a proč nekoupíme mrtvýho kapra. Tak jsem popsal, že tohle bylo hlavně za komunistů i když některý rodiny zabíjejí kapra dodnes. Vánoční zabíjení znělo pro chudáky Angličany dost morbidně. A tak jsem to chtěl vylepšit!
Uklidnil jsem ti, že dnes už většina lidí kupuje mrtvýho kapra a tudíž děti netrpí šokem na celý život, jak otec rozmázl „Kapru Karlovi“ hlavu paličkou na maso. Abych šokovanou společnost ujistil, že ty Češi nejsou tak krvežízvinej národ, který si užívá „Christmas killing“ – hodlal jsem přednést řeč na téma, že děti netrpí, ale dokonce dostávají dárky hned dvakrát. Na Ježíška (což je taky naprosto luxusní výborně přeložitelnej název co máme místo Santy) a Mikuláše (toho znal jen Bulhar).
Jenže....
Jak jsem teda byl v nadšeném líčení našich vánočních zvyků, neprozřetelně jsem se podřekl, že Mikuláš chodí s čerty (opět výborně přeložitelné slovo). Takže ve výsledku jsme měli nějaký fakt zvláštní český zvyk. Mikuláš (St. Nicholas - arbitr toho, kdo byl nebyl hodnej) chodí s Andělem (Angel – to chápali) a čerty (Devils – což je šokovalo). A hned milión dotazů proč rodiče na malý děti zvou devils? No a tak jsem trpělivě vysvětloval, že to je taková hra, kdy Milukáš přijde s andělem a čerty vstoupí do bytu a nechá si zavolat dítě. Zeptá se rodičů, zda byla dotyčná ratolest hodná, nebo zlobivá. Podle odpovědi – hodný dostane dárky a zlobivý čert ho vezme do pytle a odnese do pekla. Rodiče pak musí prosit čerty, aby vrátili dítě a to musí odprosit Mikuláše, že už nebude zlobit.
Tak tenhle zvyk šokoval všechny. Bulhar sice znal Mikuláše ovšem ne v této podobě. No a Angláni ti byli úplně v šoku, protože v UK by tohle bylo skoro týrání dětí. A hned se mě starostlivě ptali, zda netrpím doživotním traumatem jaké hrůzy jsem prožil. Ujistil jsem je, že ne. Natož jsem udělal tu chybu, že jsem do Google zadal „mikulas a cert“ a hned na mě vyskočily opravdu luxusní čerti.
Když jsem na požádání ukázal zbytku stolu, jak českej čert vypadá – kulturní šok pokračoval. To fakt „tohle“ pošlete na svý děti? To by moje děti měli šok na celej život. Pokoušel jsem se marně vysvětlit, že Češi to tak nevnímají. A nakonec se půlka stolu shodla, že asi v UK jsou dětem moc tolerantní a možná, kdy je strašili za včas nemusel by roce 2011 hořet Londýn. Takže jsme vlastně z toho vyvázli dobře. Češi dělají to, co by si Angláni nedovolili.
Nicméně jako každá v hospodská debata v UK i tahle se stočila rychle do roviny suchého britského humoru. Takže osazenstvo začalo hledat čím by, když nejde použít „čert“ devil by opravdu v UK neprošel by strašili děti. Jako vítězoslavný nápad nakonec skončil návrh, že dětem řeknou, že přije – Jimmy Savile. (kdo nechápe britský humor, doporučuju vygooglovat). Tento návrh byl přijat jako nejlepší a tudíž až se vás někdo bude ptát na britskou alternativu českého čerta – řekněte jim, že to je „Christmas with Jimmy Savile“.
No a jelikož postupně jsme dojedli jalfrezzi, nan a další indické pochoutky, dopilo se víno a přeci jen cucat v indické restauraci nějaké divné pivo se nám nechtělo. Takže čast osazenstva odešla domů a tvrdé jádro z alkoholické přípravky tedy reprezentováno – 1) Iry – co jak známo prostě neodmítnou nikdy další lager, 2) Angličany – co podobně jako Irové také prostě potřebují někde stát s pivem, 3) Čechy – jež jsou oblíbení jelikož na rozdíl od Indů necucají džus, ale pijí pivo.
A jelikož Čech jsem byl jedinej já naše výprava ve složení – Ir (zde), Angličan 1 (zde), Angličan 2 (zde), Angličan 3 (zde) a Čech (zde) vyrazila nikoliv na Severní pól, i když venku byla zima s deštěm jako už tak bývá tu obvyklé, do hospody na přičné ulici kousek za Oxford Street.
Když slovutná výprava dorazila na místo určení. Zjistili jsme, že cílová hospoda je NARVANÁ – ovšem ne tak, jak máte narvaný hospody v ČR – tohle byla typická londýnská hospoda v City. V ČR narvaná hospoda vypadá tak, že si nemáte kde sednout. V Londýně narvaná hospoda vypadá tak, že nejen si nemáte kam sednout, ale především se nedá ani projít k baru a musíte se tam protlačit. Pak až vystojíte frontu, kde do vás budou z různých stran strkat lidi a často držíc v ruce pivo co budou bryndat – se na vás dostane řada. Vy v neskutečném kraválu co v hučící (to se jinak říct nedá) hospodě je zařvete „Two Becks, one Guiness, two Heineken“ začne obsluha baru pomocí obřích pák lít (to se jinak říct nedá) pivo bez pěny do pulitrů co se plní až po vrch.
Až to do bryndá, jelikož tento proces vždy obsahuje potoky piva na baru a na zemi podáte mu platební kartu a on namačká do terminálu číslo a displeji se objeví třeba 11,40 a vy kartu přiložíte (momentálně jsou všude bez kontaktní takže ano přiložíte) a vrátíte terminál. Pak vám podá účet a vy vezmete těch pět piv a tím davem co se na vás začne mačkat je cvrnadjíc všude kde to jde se pokusíte zanést co nejvíc tekutin svým kolegům stojících v nějaké mezeře kde se ještě dá aspoň stát.
Když dorazíte na místo a předáte piva jejich čekajícím konzumentům ozve se známé „Cheers“, „Cheers Jiri“, „Cheers mate“ nebo nějaká jná varianta obsahující nejuniversálnější slovo v britském slovníku "Cheers" jímž se dá zároveň zdravit a děkovat. No tak jo...dorazili jste tedy se mnou až na toto místo. V tuto chvíli držíte pivo a stojíte v davu, kde to hučí, jak mexická vlna a občas do vás někdo vrazí a nebo pobryndá záda. Je úplně jedno, kdo je vedle vás jelikož v City je „pub“ místem, kde se střidají třídní rozdíly takže ten hlučný pán vedle může být zrovna tak ajťák co bere 35 tisíc liber ročně jako majitel toho Bentley co stojí na ulici a co mimo hospodu odpovídá za miliardové obchody třeba v Barclays. Je to jedno hospoda stírá rozdíly už jen kvůli tomu, že v přítmí hospody všichni v City vypadají stejně. Oblek a rozepnutá košile u krku. V tomhle mumraji opravdu nejde poznat kdo má manžetové knoflíky za 5 tisíc liber anebo kdo má – tak jako já City stejnokroj od Charles Tyrwhitt, T.M. Lewin a další značek kde prostě za 100 liber koupíte 4 košile a oblek za 300 liber. Já opravdu za manžetové knoflíky jsem ochoten zaplatit maximálně 25 nebo 40 liber.
Ok, takže zpět ke zvykům. A povídám jim – „hele, když už jsme u těch zvyků víte, že v ČR bychom takhle narvanou hospodu neměli? Prostě nikdo v hospodě nestojí, když není v hospodě místo, jde se jinam.“ Načež Anglán začne vyprávět story o tom, jak u nich v západním Londýně byla jedna hospoda co byla takhle narvaná furt a co víc tam to bylo dokonce tak, že se nešlo vůbec dostat dovnitř a musel jsi se tam prorvat a lidi byli zvyklý stát na ulici a v dešti. Prostě typická londýská hospoda. No a pak jednou to majitel prodal a ten novej majitel to zrekonstruoval a udělal spoustu místa k sezení aby se ty lidi co seděj s pivem na ulici vešly dovnitř. Když to však udělal čekalo překvapení.
Dav co dřív čekal hodiny jen se prodrat k pivu teď měl celou hospodu jenže nikdo tam nechtěl sedět jelikož to ztratilo tu „atmosféru“ prorvat se dovnitř vynést pivo před hospodu a stát na ulici. Tohle bylo moc velký a moc míst k sezení. Takže se na tu hospodu vykašali a přesunuli se jinam, kde se vytvořil dav co mohl sedět s pivem na ulici a rvát se k baru a bryndat po sobě piva.
A tak tedy skončila naše kulturní rozprava. Angláni vědí, že v Čechách chodí něco jako Jimmy Savile strašit děti. A já zas vím, že to co jsem považoval za nedostatek míst pro pití piva je vlastně uměle vytvořený jelikož Angláni strašně rádi stojej a pivem a rvou se davem s půllitry co z nich brydnaj po rukách a zemi to pivo.
Uznal jsem tedy, že my Češi jsme nějaký divný a dál balancoval s pivem bez pěny v davu co hučel jak úl a hejbal se jak mexická vlna. No jo...co se dá dělat, ty Češi jsou nějaký divný. :)
