Budete nám chybět. Chce se mi dodat, i když původně jsem tenhle článek chtěl pojmenovat, odešel nezapomenutelný hlas. Jelikož, to co dělá velkého herce velkým je mimo jiné unikátní hlas. Jen si vzpomeňte. Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Ladislav Smoljak, Vlastimil Brodský, František Filipovský, Ladislav Pešek, Miroslav Horníček, Vladimír Menšík, Jan Werich a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Všichni do jednoho jsou nezapomenutelné hlasy. Jež tu s námi zůstavájí, přestože jejich majitelé dávno už nejsou mezi námi.
csfd.cz
A takovým hlasem jste i Vy pane Brzobohatý. Víte, hlasy – a ty české speciálně, jsou něco, co tvoří naši národní identitu. Něco, co nemá oficiální název, ale přesto to je někde v nás. Něco, co patří a odnedávna patřilo k našemu světu. Tomu světu, který díky televizní obrazovce neumírá. A díky ní, se každé Vánoce mohu těšit na to, jak Werich s Burianem jsou zachráněni Rašilovem před ukynutním k smrti, Smoljaka za rachotu vysvětlujícího, jak funguje mlýn, či jak Kopecký co by padouch kuje pikle na Limonádového Joe. Vše je tak nějak český.
A co slovo – český – znamená, si člověk vyzkouší, když najednou to český, se okolo něj promění na anglický, francouzský, německý....apod. Prostě, když odejde ze země a najednou slyší změť jazyků a mezi nimi hledá to NAŠE. A tak, když se dostane zas na chvíli do Česka, vezme útokem levné knihy a zkoupí dévédéčka za 20 korun, Pán bůh za ně zaplať, aby je mohl sebou odpašovat do tramtárie. A aby, pak když na něj přijde absťák na češtinu, mohl začít koukat a bejt na těch 60 a více minut, co koukáte na Tankovej prapor, nebo Sněženky a machři, nebo cokoliv jinýho, zas na chvíli doma i když svým velectěným zadkem sedí daleko za kanálem, co odděluje deštivý ostrov od kontinentu.
A tak, stejně jako Vladimír Menšik nikdy nezemřel a každého Silvestra už po padesáté slyšíte jeho story od vínečka, stejně jako znáte nazpamět Sovákovo „jak lvové bijem o mříže...“, nezemře ani Radek Brzobohatý. A až budu koukat na F. L. Věka, Cirkus Humberto, nebo Všichni dobří rodáci – ten hlas bude stále tady. A o tom, je odkaz velkého herce. Něco po něm zůstane. A i když už si dotyčný nikdy nebude moc převzít Thálii a ani učit mladé kolegy, něco z něj zůstane. Je to jeho virtuozita ve filmech, seriálech, hlas, který si nespletete.
Sbohem pane Brzobohatý. Díky za ty stovky hodiny filmů a seriálů a věřte, že tak jako zná moje generace narozená v sedmdesátých letech hlas Vlasty Buriana, Hugo Haase, Jindřícha Plachty, přestože patří ke generacím před námi, budou znát i generace po nás, váš hlas. Možná jen z nějakého filmu pro pamětníky, nebo pohádky a možná vůbec nebude znát vaše jméno, tak jako mnozí z nás neznáme všechny herce z generace našich maminek a babiček. Jenže, budou znát hlas. A tak to asi má bejt.
