Pocity se těžko popisují. Někdy vám však jejich pojmenování jen tak vytane na mysli. Mě se to stalo s názvem kerouackovy knihy, jež inspirovala název dnešního blogu. Pravda je, že Kerouack mne napadl vícekrát. Například na počátku mého londýnského dobrodružství, jsem si vzpomněl na větu, kterou jsem četl v rozhovoru, sice nevím s kým, ale naprosto přesně ji rozumím – “u každého chlapa jednou přijde čas, kdy čte Na cestě.”
Jistě, většina lidí nebude Na cestě, ani jiné Kerouackovy romány, číst. Někdo, protože nečte nic, jiný zas považuje beatnického autora za něco, co je dávno mimo. Na druhou stranu se jistě najde dost lidí, co chápou, že některé knihy jsou nadčasové, Na cestě je jednou z nich. Paradoxně však první co jsem od Kerouacka četl bylo právě Satori v Paříži. Je zvláštní, že tuhle drobnou knížku mi dal můj otec, který rozhodně nikdy beatnikem nebyl, nepil alkohol, ani nežil zhýralým životem. Když jsem tuto knížku poprvé obdržel, nevěděl jsem co tím myslí. Bylo mi někde před třiceti, přesnej termín si nepamatuji, bylo to divný. Taťka mi vždy dával spíš vážnější knížky, prostě ten typ, kterej byste od profesora očekávali. Nicméně tentokrát mi dal Kerouacka. Považoval jsem to zprvu za jedno z těch povinných „nudných“ děl, která se musí přečíst. Nakonec jsem to otevřel a ke svému překvapení, jsem tuhle útlou knížečku zhltl za večer.
Pamatuji si, že mě to tenkrát tak dostalo, že jsem si ihned druhý den došel koupit Na cestě. Přinesl si to skoro obřadně do svého tehdejšího pražského bytu a začal číst. Bylo to jiný, než všecko co jsem předtím četl. Ať už to byl Asimov, Adams, Pratchett, Herbert, Bukowski, Puzo, Burgess, Barker...apod. Přesto mě to bavilo, bylo to takový dospělý čtení, ale furt mladý duchem. Sice se to odehrávalo někde v padesátých letech, ale ty story zněly zajímavě, stejně jako ten příběh. Vím, že když jsem to dočetl, tak jsem prostě pochopil, že – chlap se někdy musí vydat na cestu....
I když ta někdy může všem okolo připadat jako šílený nápad, prostě musí. Pokud to totiž neudělá, často o tom okamžiku, kdy se měl vydat na cestu, bude přemýšlet do konce života. Nebude si možná stěžovat, ale bude si uvědomovat, že se mohl vydat na cestu....
Cesta není jen o cíli, ale i o té cestě. Pokud to člověk čte, tak si možná často sám sebe neumí představit na cestě. Jenže, pokud to udělá, něco se stane. I když si na začátku říká, že to není možný. Neumíte si to všechno představit, je to vzrušující a děsivý zároveň. To, co se na té cestě stane je to, že něco pochopíte. Něco co nikdy nemůžete pochopit, když jste na jednom místě. Je to něco o životě o jeho podstatě, něco co je nepřenosný. Je to nevysvětlitelný. Najednou život dává úplně jinej smysl...
Těžko říct co to přesně je. Jestli to je nějakej konkrétní moment, nebo celá ta cesta, nevím. Jediný co vím, je, že ten pocit poznání vás změní. Něco se stane ve vás. Je to ze začátku neviditelný a nechcete si to připustit, ale stane se to. Nejlíp to cítíte, když se vracíte tam, kde jste trávili tolik let předtím. Je to divnej pocit, doslova cítíte ten rozdíl mezi vámi a těmi kdo zůstali na jednom místě. Nikdy vaše pocity nepochopí. Nejsou schopni chápat vaši zkušenost, protože je nepřenosná.
Tyhle blogy vlastně začaly vznikat jako určitej pokus, podělit se o to, jaké to je, ale stejně ono to nejde popsat. Kdo nikdy nebyl na cestě, nepochopí. Kdo se bál vydat na cestu, nebo mu ji někdo odepřel, jako se to stalo mému otci z politických důvodů, chápe a čte tyhle řádky, stejně jako četl Kerouacka. Víte co je na tom vydat se na cestu to nejtěžší? To jak to vnímá okolí. Jelikož mnoho lidí by TOHLE nikdy neudělalo, NIKDY. Představa, že všechno okolo nich nebude stejný jako už to mají moc let, je prostě STRAŠNÁ. Neumí si představit, že někdo to takhle nemá, a musí na cestu...
Ne, že by musel, ale protože musí, aniž by k tomu měl důvody pochopitelné pro okolí. Cesta začíná totiž uvědoměním, že .... musíte na cestu... já se tomu bránil mnoho let. Jenže on fakt asi existuje nějakej řád vesmíru, kterej vás dostrká kam chce. Jo, zní to šíleně, ale ono to je opravdu o té cestě. A možná jde o ten moment, který přede mnou prožilo lidí předtím, pocit uvědomění, kterou Kerouack označil jako Satori. Jistě, satori, v té původní podobě znamená trochu něco jiného, ale já mám teď na mysli to Kerouackovské satori. To satori, které prožije obyčejný člověk, který najednou stojí někde, kde měl být...
Divnej pocit, protože se vám zodpoví různé otázky. Je to podobnej pocit jako byl znázorněnej v Matrixu, když Morpheus řekne Neovi – „Welcome to the real world“.
Ne, není to Sci-fi, kde zjistíte, že svět ovládají stroje. Je to o pocitu, který zažijete, když se vám najednou zodpoví hodně otázek, na něž, jste se navíc vlastně ani neptali. Těžko říct, jak to popsat líp. Je to o vás. Je to cestě jež vás někam přivedla a něco jste si tam uvědomili. Něco o sobě, o světě, kde žijete, o lidech, prostě moment 42....
Ne, že byste znali odpověď na otázku „život vesmír a vůbec“, ale chápete její význam. Chápete význam cesty, protože cesta často bývá cíl, i když to tak nemusí vypadat...
