Pokud by měl plán Jiřího Paroubka a ČSSD na oživení ekonomiky vyjít, potřebuje růst. Současný vývoj ve světě však ukazuje trochu jiný trend. Jeho dopady se pokusím v tomto článku vysvětlit.
economist.com
Předpokladem úspěšného fungování sociálního státu prosazovaného ČSSD jsou peníze. Ty lze získat třemi způsoby.
1) Přirozený růst
2) Stimulovaný růst
3) Výbojná politika
Pokud zvážíme možnosti České republiky v roce 2010, můžeme rovnou škrtnout poslední možnost, výbojnou politiku. Tu uplatňovaly v minulosti státy jako Prusko, Německo, ale i třeba Velká Británie, či Francie. Ty vojenskými výboji získávaly nová území a tím pádem nové zdroje financí. Například díky prodeji nerostných surovin z nově dobytého území. To ČR nehrozí. Kolonie nemáme, stav armády je žalostný. Tudíž by nás jakýkoliv soused, ať již Rakousko, Polsko, Německo, ale i Slovensko, rychle zatlačil zpět na původní území, které bychom měli asi i velký problém vůbec ubárnit. Naštěstí něco takového se již v civilizované Evropě, zatím, nedělá. Rovněž tak není reálné, aby naše kontingenty obsadily nalezišť nerostných surovin v Iráku, či Afghanistánu. Neboť mise jsou mírové a nelze z nich profitovat. Zbývají tedy pouze dvě možnosti.
1) Přirozený růst
Ten předpokládá, že situace země se bude zlepšovat, protože její ekonomika je úspěšnější a tím pádem získává víc peněz do systému veřejných financí. Jenže tady je právě základní kámen úrazu ekonomické strategie ČSSD. Její plán počítá s tím, že POKUD ZVÝŠÍ DANĚ, VYBERE VÍC PENĚZ.
To je ovšem nesmysl!
Aby se tak stalo, ekonomika by musela splňovat jednu základní podmínku.
CELOSVĚTOVĚ BY RŮST MUSEL BÝT DLOUHODOBÝ!
A to teď není! Svět se zpamatovává z nejhorší krize 21. století a rozhodně není vyhráno, protože růst je vykoupen obrovským zadlužením států a nezaměstnaností. Tudíž není naprosto jisté, že se opět nepropadne do recese. Neporoste-li ekonomika a zvýší se výběr daní a odvodů, firmám a investorům se zvětšuje riziko, že na svých investicích prodělají. Proto s ohledem na vývoj ve světě budou přistupovat k opatřením snižujícím jejich riziko.
Dejme si příklad
Situace a) Vyhrála ODS+TOP09, daně a odvody firmám se nezvýšily
Firma má od státu dané mantinely, že ji nestoupnou náklady na zaměstnance a na podnikání v ČR, na nějaké nové, v business plánu nepredikované, hodnoty. Pokud vše půjde dobře, firma přibírá lidi (snižuje nezaměstnanost) a odvádí víc peněz státu (přestože daně i odvody zůstaly na stejné úrovni). Pokud to dobře nepůjde, ekonomika půjde dolů, firma má větší šanci, že přežije a nevrhá se k razantním krokům, jako odchod do Číny, masivní propouštění zaměstnanců...apod.
Situace b) vyhrála ČSSD+KSČM, daně a odvody firmám se zvýšily
Vzhledem k tomu, že ČSSD bude závislá na KSČM, která požaduje velmi tvrdé zdanění bohatých lidí a firem, aby mohla financovat svůj předvolební program, dojde k několika měsíční nejistotě podniků a jejich investorů (bohatých lidí), o kolik je stát připraví. Pokud vše půjde dobře a ekonomika roste, jen mnoho podniků vyhlásí tzv. „hiring freeze“ (zákaz nabírat nové zaměstnance) a bude se vše snažit zvládnout s menším počtem lidí. Mezitím bude pečlivě sledovat čísla, zda se jim vyplatí v ČR investovat a podnikat. Budou-li čísla vykazovat pokles, přijdou škrty pracovních míst a jejich přesun do zahraničí. Pokud bude kompromis, na němž se dohodnou KSČM, která bude držet v šachu ČSSD, protože ta bez ní nebude schopna vládnout, velmi razantním zvýšením daní, které nezvrátí, ani prezident republiky, přijde plán B. Ten přinese další propouštění a odchod některých firem do zahraničí. Nebo změnu daňové rezidentury, prostě budou podnikat v ČR, ale daně platí v jiné zemi. (této situaci není stát schopen zabránit, jen loni odešlo z ČR, díky nejistotě, jaká bude výše daní po volbách 2500 firem do daňových rájů). Pokud navíc se projeví hrozby, které jsou pozorovány v ekonomice, například krach eurozóny a další snížení ratingu dalších zemí, kromě Řecka, již teď je to Portugalsko, hrozí to Itálii a Španělsku. Projeví se to na poklesu eura, tím pádem se sníží zisky našich firem v zemích, kde se platí euro (zejména v Německu, které je naším hlavním partnerem). Za této situace budou firmy reagovat podle stupně rizika. Buď v ČR pro ně bude atraktivní zůstat. To však bude vysokým zdaněním ohroženo, nebo ne. V tom případě odcházejí ze země a ekonomika padá. Tíhu na sebe bere stát, který si musí půjčovat na vlastní provoz. Ten však nezadržitelně roste, protože kromě důchodců a závislých na sociálních dávkách živí i čím dál tím víc nezaměstnaných.
Jak ilustrují příklady výše: KLÍČEM K PŘIROZENÉMU RŮSTU JE VÝŠE DANÍ A ODVODŮ!
Pokud firmy mají nízké daně a odvody, je podnikání atraktivnější a zvyšuje se šance, že budou podnikat právě v ČR. Zhorušují-li se podmínky, daně a odvody stoupají, firmy hledají možnost, jak si náklady na pracovní sílu (odvody za zaměstnance) a ztráty zisku (způsobené tím, že firma platí vyšší daně) snížit. To udělají tak, že, a) sníží počet zaměstnanců, b) přestanou platit daně v ČR, c) přesunou se do jiné země.
Pokud je tedy přirozený růst utlumován, ve všech případech na to doplácí stát, kterému roste nezaměstnanost a tak živí víc lidí, ale snižují se mu zisky, protože méně firem a lidí mu platí daně.
2) Stimulovaný růst
Ten předpokládá, že stát bude formou vlastních investic stimulovat zaměstnanost a tím růst ekonomiky. Neboli, bude vytvářet takzvané veřejné stavby a služby, které však bude hradit ze svého a tím odměňovat lidi podílející se na jejich stavbě, či provozu služeb.
To bohužel přináší situaci, kdy sice ekonomika na oko roste, ale na svůj růst si musí půjčovat. Protože například nová dálnice, která zaměstná spousty lidí, musí být stavěna tak, aby, a) zaměstnala místní lidi a firmy, b) stavba musí mít strategický význam, například zlepší dostupnost regionu, který má šanci získat nové investice, c) byla ufinancovatelná z dostupných peněz.
Problém však nastává v době, kdy stát peníze nemá. V tom případě si musí půjčit, aby mohl za služby (např. nemocnice, školy…apod.), či stavby (např. dálnice, železnice…apod.), zaplatit dodavatelům, kteří zaplatí peníze zaměstnancům. Ti všichni musí v ideálním případě přinést peníze zpět státu formou daní.
Má to však malý problém: tzv. řeckou uličku
Projevuje se takto. Ekonomika zdánlivě roste, protože se drží umělá zaměstnanost na státních projektech a službách. Jenže práce ve státních službách a projektech je výhodnější, než pracovat v soukromém sektoru, protože ten je zatížen vysokým zdaněním, kterým se hradí služby a projekty státu. Tudíž ubývá lidí, kteří pracují v soukromém sektoru a firem co podnikají a vytváří přirozený růst ekonomiky. Navíc státní sektor začíná být komplikovaný na správu. Vzniká proto mnoho pracovních míst, které nic nevytváří, pouze organizují, přerozdělují, kontrolují, hlídají…apod. Tak vlastně všichni jsou zaměstnání, ale jen málo obyvatel vytváří skutečné hodnoty.
Stát, aby fungoval, musí si na svůj provoz půjčovat peníze. Ty se však zdražují, protože stát přestává být konkurenceschopný se zbytkem světa. Tudíž atraktivita půjčit mu peníze klesá. Proto platí čím dál víc na úrocích. Pokud platí víc na úrocích, ale soukromá sféra negeneruje dostatek přirozených peněz do systému, naopak uvadá, stát dotuje z půjček čím dál víc vlastní provoz. Zvyšuje se jeho dluh. Až se jednoho dne stane to, že už mu nikdo nepůjčí. Nebo ho donutí rázně šetřit, protože jinak zkolabuje.
Většina lidí nechápe se co děje. Přeci oni měli práci a dělají pro stát a ten je přece musí platit! Jenže pokud nemá stát z čeho, tak je platit nemůže. ani jim nemůže dát žádné výhody. Proto je buď, a) propustí, b) půjčí si peníze, pokud mu je někdo půjčí, aby je mohl zaplatit, c) začne anarchie, kdy (jak ukazují demonstrace v Řecku), stojí na jedné straně demonstrující, kteří chtějí své JISTOTY a na druhé straně stát, co jim je dát nemůže, protože na ně nemá. V závětří stojí banky, které sledují vývoj. Čím dál se tam situace zhoršuje, za tím horších podmínek jim půjčují.
Pak se buď situace stabilizuje, stát tvrdě začně šetřit (zavírá školy, nemocnice, snižuje důchody, podpory...apod.), nebo zkrachuje = nevyplací nikomu vůbec žádné peníze!
Závěr
Aby se splnily předvolební sliby J. Paroubka a jeho strany, potřebuje růst ekonomiky. Vzhledem k faktu, že na válku se sousedy nemáme vojensky, ani to v současné Evropě nelze jednoduše provést. Zbývají dvě možnosti. Přirozený růst, ten však vyžaduje, aby podnikání bylo dostatečně atraktivní, takže nelze zvyšovat daně a odvody firmám, jen abych rozdal vybrané peníze lidem, co neplatí přímé daně (např. důchodcům, nezaměstnaným…apod.) Tím totiž likviduji růst soukromého sektoru, protože si zvyšuj nezaměstnanost. Nemohu zvýšit daně, abych vybral víc, v době, kdy firmy jsou ohroženy jinými faktory. (např. nejistotou okolo eura). Zbývá tedy stimulovaný růst. Ten však musím dotovat ze státní kasy. Pokud nemám peníze, musím si půjčit od bank a investorů. Čím se však země stává méně atraktivní (díky vysokým daním a odvodům) pro firmy, tím mi roste nezaměstnanost a tím náklady na provoz státu. Tím mi roste státní dluh a samozřejmě i jeho úroky.
Proto je nereálné, aby návrhy ČSSD fungovaly v současné době, kdy se země nedostala z ekonomické krize a navíc hrozí díky velmi špatné situaci v Evropě pád eura. Ten by poškodil Německo, a tím pádem nás. Z těchto důvodů je plán ČSSD nereálný. Má zásadní chybu, počítá s tím, že výběr daní zůstane stejný i po jejich zvýšení. To je však možné pouze v krátkodobém horizontu, protože firmy zaplatí jednou, ale v dalších letech budou hledat cesty, jak to nezaplatit, protože mají povinost vůči svým investorům udržet zisk. A ten, pokud jim stát sebere víc peněz, klesne. Zvýšení daní firmám a odvodů v této době je špatným krokem. Trvá-li ČSSD na tomto opatření, je nevolitelná.
