Možná to začalo to léto. Možná dřív. Pamatuju si, jak jsem jel se Sylvii tramvají z kina. Byla blízko, já však byl daleko. Promiň Sylvie, vlastně ani nevím proč. Možná to bylo pozdějí, vím, že něco se ve mě tenkrát změnilo.
Nerozuměl jsem tý proměně. A asi ji nerozumím do dnes. Asi jsem to měl už tenkrát v sobě, něco čemu jsem sám nerozuměl. Říká se, že emigrace začíná mnohem dřív, než překročíš hranice. Já si čím dál víc uvědomuju, že jsem vnitřně začal emigrovat kolem roku 2008.
Ten večer se Sylvií byl fajn. Byla to super holka, ale já – asi už měl v sobě to tušení – změní se to. Všechno. Nějak jsem nemohl, nechtěl jsem, nerozuměl jsem sám sobě. Když jsme skončili té letní noci u Sylvie v bytě – něco se zlomilo. Netušil jsem co, nerozuměl jsem tomu.
Něco mě říkalo. Tohle nejde. To prostě nejde. Nechápal jsem proč, připisoval jsem to tomu, že jsem měl rok po rozvodu a bál jsem se dalšího závazku – jenže dnes už vím, že to bylo jinak. Nešlo to. Věděl jsem, že Sylvie je chce něco, co ji dát nemůžu.
Pamatuji si ty oči. Různý oči holek, který se na mě dívaly. Bylo jich hodně – mnoho těch pohledů mělo zvláštní naději v něco, co jsem nebyl připravenej dát. Možná bych se měl omluvit všem těm holkám co jsem pomotal hlavu, ale já si nepamatuji jejich jména. Sylvie je vlastně jediná, protože byla někde na začátku. Bylo jistě mnoho před ní, ale já nevim. Já fakt nevím.
Bejvaly časy, kdy jsem si zakládal na tom, že si pamatuji jména všech těch ženskej. Jenže já fakt nevím. Matně si vzpomínám na Sylvii, Petru a Aničku, to je asi vše.Víc toho nebude. Žalostnej výsledek po mnoho letech experimentů, večeří a všeho možnýho. Každej ten seznamkovej, randeovej, nebo jen tak z ulice vztah byl ve svým základu strašně vážnej.
Jenže já fakt asi nebyl připravenej. Dneska je o mnoho let později. Je půlnoc a já, jsem byl vystaven konfrontací s minulostí. Potkal jsem lidi, který jsem neviděl mnoho let. A uvědomuju si čím dál víc, že jsem za sebou nechal obří množství přerušenejch příběhů.
Na žačátku mý emigrace mě jedna paní pod blog napsala, že emigrace má čtyři fáze: první – překvapení, všecko je nový a nezvyklý, druhá – porovnávací (doma vs. tam), třetí – rozhodovací (kde je doma?), čtvrtá – cizinec co umí česky.
Jsem ve čtvrtý fázi. Něco se ve mě změnilo. Asi už je to dlouho. Mám Česko děsně rád a jak každej emigrant potvrdí, jsme to my, kdo drží český vlajky nejvíc hrdě nad hlavou. Jsme smířený s tím, že jsme Češi, ale přestáváme Česku rozumět. Není to jazykem, ani, že by to jinde bylo lepší. Je to tím, že naše myšlení je jiný – strašně jiný. Vůbec mě nedocházelo jak.
Jenže stavá se mi to furt. Přijedu do Česka na návštěvu, ale je to jiný. Pamatuju si, jak mě na začátku emigrace jeden pán říkal – doma to poznáš! Když se kola letadla dotknou ruzyňskýho letiště, máš takovej zvláštní pocit. Jenže promiňte nemám - jediný co cítím – just another airport. Už to tam není.
Chci vidět lidi doma, rodiče, kámoše, známý místa – jenže už to tam není. Něco je jinak. Neumím vám to popsat. Bavíte se s lidma a – mlčíte – oni žvaní o věcech jimž vy nerozumíte. Díváte se na ně, jsou stejný jako je pamatujete, ale něco je jinak. Přistihnete se, že spíš nemluvíte a když se vás někdo zeptá odpvídáte modiřikovanou větou, kterou stejně nic neřeknete. Čím dál víc tušíte, že – oni žijou jinej život. Moc jinej.
Zas stojíte na břehu brightonskýho moře a vaše mysl volná, jak ty rackové, který se vám vznášejí nad hlavou. Sedíte ve vlaku, kterej jede do známej míst, za pár minut jste na London Bridge. Víte, že půjdete domů a cestou se stavíte ve Wagamama, dáte si Yaki Udon a zapijete to čerstvým džusem. Dojdete dolů na Canada Square před váma se bude rýsovat ten mrakodrap se špičatou střechou, z níž se furt kouří a co vypadá, jak sídlo zloducha z bondovky. Tady....kousek dál je semaforovej strom. Tady.... kde je svět postavenej z vody. Tady....kde je Crossrail co má a zahradu třetím patře. Neumím to nikomu popsat, asi už ani nechci.
Tohle je jinej svět. Neptej se mě, jakej je, protože to sám nevím. Neptejte se, mě jestli je lepší, než ten váš, protože to sám nevím. Je prostě jen jinej. Nevím co by stalo, kdy se příněhy nepřerušily. Nevím, jestli to nezačalo na tý zahradě s Míšou, uvědoměním, že – ona chce něco jinýho, než já.
Mám Česko rád. A Česky jsou nejkrášnější holky. Pro mě vždycky budou. Možná v nějakým alternativním vesmíru teď sedím s dvěma dětma na klíně a má manželka věší prádlo na sušák a duchu řeší, jestli pojedeme na dovču zas do Krkonoš, nebo vyjde s cestovkou do Egypta. Možná je krásná, možná se na ní začíná podepisovat věk. Jenže realita je jíná.
Nevím co bude dál, znám je jediný. Konstatní změny. Můj život je jako rozjetej rychlík. Dřív jsem si myslel, že za to může někdo jinej – jenže čím dál víc si uvědomuju, že tohle je má vědomá volba. A nebudu se za ní omlouvat. Ani litovat, že jsem po sobě zanechal přerušený příběhy nalevo napravo.
Nebudu se omlouvat, není za co. Stejně byste to se mnou nevydržely. Žádná. Měl jsem to v sobě. Tu noc se Sylvií vidím teď jasně, tam to začalo. To nebylo o Sylvii. Bylo to o mě. Tušil jsem, že jsem na okraji a dál už nemůžu. Nevím, jak k tomu došlo. Měl jsem vše. Něco mě však hnalo dál.
Nevím kam mě ta cesta dovede a nevím jestli za tou čtvrtu fází emigrace je ještě jiná. Já jen vím, že teď jsem v bodu – cizinec co umí řeč. Promiňte, ale ono už to nejde vrátit zpět. Mám vás rád, hodně.
Jenže nejde ničeho litovat – takto mělo bejt. A tak děkuju těm, kterejm jsem zlomil srdce, že našly cestu. Děkuju i těm, který mě daly lekci, díky nímž jsem se na cestu vydal. Děkuju těm, kdo mě ublížili, nenašel bych bez vás odvahu se přijmout výzvy.
Říká se: Dej chudému rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a zasytíš ho na celý život.
Děkuji tedy těm, kdo mě dohnali vzít do ruky prut a zjistit, jestli berou.
