Miluju létání. I když jsem ten pocit, který mám pokaždý při startu, zažil mockrát. Stejně si to vždycky užívám. Miluju ten pronikavý zvuk proudových motorů, které vynesou obřího kovového ptáka k nebi...
Barvu kouzel hledejte nad mraky...
Každý let mám stejnou proceduru. Na hodinkách si měřím rychlost jakou se Airbus, nebo Boeing vznese, vždycky to je pod minutu. Většinou je ve vzduchu do 30-45 sekund od chvíle, kdy dostane povolení ke startu a dá motory na plný výkon – to je ta chvíle, kdy vás to začne tlačit do sedadla kdy se nejvíc lidí modlí. Můj rituál zahrnuje poslech všech zvuků co letadlo před startem vydává. Mám rád slyšet skřípání klapek a sledovat z okénka kolik to bude a odhadovat 20%, 40%, 50%, 60%, 80%, 100%. Miluju ten pocit, když se letadlo vznese a stoupá do své hladiny...
Těším se na opětovné rozsvícení kabiny a tedy možnosti vytáhnout počítač a zapnout si muziku. Říkám tomu soundtrack dnešního letu, i když teď už pár letů jsou tím co mě uvádí do letu Black Eyed Peas, I Gotta Feeling, jo je to odrhovačka, ale dodává mi to dobrou náladu a přiznám se, že každej let je takovej zlom....
Prostě najednou se váš život přenese o pár set, v mé případě tisíc kilometrů daleko. Let je to co ukončuje, ale i otevírá nové části seriálu – The Life. Nevím, těžko se to vysvětluje, ale já ten pocit zažívám už moc let, ať to bylo o služebních cestách, kdy jsem se vracel zpět do Prahy, anebo teď, kdy se vracím zpět do Londýna. Ty pocity jsou stejný, prostě váš život se nese někam jinam. Je to děsivý, ale zároveň vzrušující. A ten let je vlastně taková předehra k nový části života.
Odlétáte a na hodinu, dvě, někdy víc, jste mimo vše. Celý váš pozemský život zůstal tam někde dole. Někde 1000, 2000, 3000, 4000, 5000, 6000, 7000, 8000, 9000, 10 000, 11 000 někdy i 12 000 metrů tam dole. Zatímco vy sedíte vysoko a váš život je svěřen do rukou posádky toho éra. Je to divnej pocit, ale po mnoho letech si zvyknete. Já tohle žiju víc, jak jedenáct let, kdy to vše začalo. Pravidelné lety, nejdřív Holandsko, pak Itálie, Polsko, Maďarsko, Německo, Francie, Anglie....
Je to stejný, ale zároveň je to pokaždý jiný. Každý let je svůj vlastní příběh, nekonečné defilé vašich myšlenek, plánů na život Down there....kam se chcete vrátit a víte, že si budete užívat ten neopakovatelnej pocit, když vám nařídí vypnout počítač, vypnout iFouna, sklopit stoleček, sedadlo vrátit do původní polohy, ten divnej pocit, kdy věříš těm borcům v kabině, že věděj co dělaj, ten pocit, že éro někdo dobře připravil, že za ....40, 30, 20, 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, 0,9, 0,8, 0,7, 0,6, 0,5, 0,4, 0,3, 0,2, 0,1, 0....minut uslyšíte tu ránu, jak se podvozek dotkl dráhy. Ten impresivní kravál, jak se otevřou brzdící klapky na křídle, ten božskej kravál obráceného tahu motorů jež donutí éro zastavit tak rychle, že se změní letecký zájezd v autobusový. Ty všecky zvuky co následují potom, hlavně to pípnutí a hlas stevardky oznamující, že jste právě PŘISTÁLI (v) a je (tolik a tolik) místního ČASU. Cítíte tu radost, jste zpět na zemi....
Noční let se od normálního liší hlavně tím, že je tma. A vy prostě víte, že vše musí fungovat ještě mnohem víc. Piloti musí najít dráhu, někde ve tmě a dráha musí být osvětlená těmi správnými signály. Věříte, že někde tam v kabině přijímač ILS vydává ten správný zvuk naznačující, že éro je nasměrováno správně na dráhu. Stejně tak jako kdesi předtím víte, že se letí naslepo a jen přístroje ukazují pilotům kde jsou. No a pokud letíte v mlíce mraků není na zemi vidět nic a letadlo se z nich často vynoří až někde před dráhou. Víte, že musí vše fungovat, ta souhra všech lidí co chtějí, abyste přežil musí být obrovská. Víte, že tohle vše funguje jen pro vás. Ano jste součástí miliónů jiný lidí co teď jako vy teď sedí někde ve vzduchu a chtějí se dostat na zem živí...
Hodně lidí si neuvědomuje, jak obří orchestr musí ovládat to, než si budete moci vyzvednout z pásu kufr, mávnout na taxíka, sednout na vlak, než vás někdo odveze tam, kam potřebujete, tam....kde už vaše cesta je opět svázána se zemí. Tam ,kde znovu existujete – TAM DOLE v přítomném ČASE.
Často vás však let odmění krásou, kterou nijak jinak nemůžete spatřit. Kdo zažil pocit vidět ze ztichlého letadla osvětlený Londýn, nebo ten zvláštní pocit, kdy letíte okruhem na dráhu nad Prahou a vidíte vše co tak důvěrně znáte. Nebo ten jedinečnej pocit, kdy uvídíte za soumraku, jak nebe přechází z modré do tmy. Barvy, jež na zemi nemůžet viděte, protože se dějí jen někde na mraky. Barvu nebes jež nemohu pojmenovat, protože jediná co mě napadá je Oktarína (Barva Kouzel) a vy vlastně dnes taky zažíváte kouzlo. Přenesli jste se o tisíce kilometrů daleko a přežili jste.... to vše je zázrak a jeden ze zázraků, vašeho nového zrození.
Tak mi držte palce, aby to naše dnešní zrození, za pár desítek minut na Gatwicku, který se příbližuje každým mávnutím mohutných lopatek obou motorů CFM56-5 oranžového Airbusu A319 společnosti Easyjet, vyšlo...
Na viděnou TAM DOLE. Těším se, tak jako vždy, že s vámi zas budu šlapat po stejné zemi, stejně jako předtím jsem se těšil na ten pocit být ve vzduchu na psát tenhle blog a nechat si Willa a Fergie zpívat mi do ucha ....This Night Gonna be a Good Night...
Tak na viděnou tam u vás dole...:)
