Odejít

Když už vás tedy potká, že se ocitnete někde dlouhodobě za hranicemi, další věc si musíte sám se sebou vyřešit je zdánlivě triviální otázka – jak chci žít. Dokud jste v Čechách, tak zas tak to neřešíte. Prostě chodíte do práce, a když je to zlý, tak si prostě zajdete pokecat s kámošema, nebo odjedete do rodného města.

tohle bude asi levny, ale...

Jenže tady tenhle přepych nemáte. První věc co si rychle uvědomíte, že – This Time – jste v tom úplně sami. Žádný kámoši, žádná rodina, navíc jste TADY cizinec (tečka)
Když jste totiž doma, jste aktivní součástí toho všeho okolo vás, zajímá vás politika, rozčilujete se, když zas nějakej vykuk něco o „ivánkoval“, jako třeba volby v Praze. A máte potřebu to řešit, vyjadřovat se k tomu, to samý je místo kde žijete, chcete být aktivně při tom. Jste součástí toho, co se děje. Jenže tady, ne.
Jeden facebookový kámoš mě stále bombarduje dotazy, co říkám na ty studentské nepokoje, které tu jsou. A je velmi překvapen, když mu říkám, že nejen o ničem nevím, ale fakt jsem nic neviděl, protože to prostě bylo v části města kde se nevyskytuju. Ano, už to sice došlo až ke mně, protož jsem si v Evening Standard, noviny co se dávají zadarmo v metru, přečetl článek o tom, co se tam dělo a jaké byly nepokoje. Ovšem na rozdíl od českých nepokojů se nějak necítím být součástí toho, nemám, ani názor zda mají studenti pravdu, ani nebudu obhajovat britskou vládu a její zvýšení školného. Netýká se mě to, nevím, zda tu budu za x let, když by to moje děti, které mohu, nebo nemusím jednou mít, potřebovali. Nevím, jde to okolo mě. Ano víc mě fakt zajímá, zda pojede v sobotu DLR (Docklands Light Railway) a já nebudu muset cestovat nějakou náhradní dopravou , ale ty místní věci o politice atd. mě zatím míjí. Možná se to změní, až tu budu déle, ale teď je to tak.
Víte ono to přemístění je o tom, že když jste TADY, tak se primárně musíte starat o sebe. Ne řešit problémy někoho jiného, protože tady jste sami a vy se musíte rozhodnout, a věřte mi, že to není jednoduché, co vlastně chcete.
Nedávno jsem to popisoval jedné kamarádce a vysvětloval jsem ji, že vlastně existují jen dvě možnosti. Buď jste tady JEN dočasně s tím, že si budete dále udržovat vše v ČR a tady se bude uskromňovat a žít kdekoliv, jen abyste si našetřili peníze na lepší život v ČR. To ovšem znamená, že jste zde jen kvůli práci a svůj soukromý život hodíte –on hold – a budete žít pro okamžik návratu. Jenže takhle to asi může dělat někdo komu je 20, mě je 35 a dát svůj život – on hold? Do kolika 36? 37? 40? …víc?
První otázka co vás totiž v týhle situaci napadne je PROČ!? To tu mám snad žít tak, že to bude jako taková čekárna na to, až si dost našeřím a nabažím se toho tady a hajdy zpět. Jo takhle to jde někdy ve dvaceti, ale já už nejsem mladej pepík co se sem přišel naučit anglicky a vydělat si. Ono totiž přijmout tu první cestu znamená jít poměrně hodně pod životní úroveň v ČR, jasně, že to nemusí být tak zlý, ale kdo si umí představit, jak vypadá takový klasický sídliště, kde nic není nalevo napravo, kde jsou ty nejlevnější byty, nebo kdo si umí představit co je to Shared flat (sdílený byt) s někým, tak asi ví, že tyhle možnosti jsou o určitém hodně velkém kompromisu.
Jasně, dá se někde začínat a myslet na to, že vám, možná jednou přidají, možná se vám to bude líbit, možná vám to dojíždění nebude vadit, možná vám nebude vadit bydlet někde kde nic zajímavého není, možná to nějak zvládnete…
Jo, jenže, kde vlastně je v tu chvíli váš život? Je super, že jste ušetřili, ale kde a kdy žijete? Má to vůbec cenu?
Já jsem tohle dilema vyřešil razantně a asi za dané situace jedině možně, že prostě jsem si řekl, že budu žít tady. Nevím, jak dlouho, ale když už jsem tady, tak si to chci užít a ne přežít. Proto jsem si poctivě objel Londýn a udělal si velmi jasnou představu, kde chci a nechci žít. Ze začátku jsem měl takovou naivní představu, že si budu držet dva byty, jeden v Londýně a druhej v Praze. Jenže to prostě nejde. Londýn je, co se týká nájmu jedno z nejdražších míst na světě a bohužel za kvalitu se tu platí. Zároveň, ale to neznamená, že by nižší standard byl nějak výrazně výhodnější. To bohužel není, naopak. Cokoliv, co je jakžtakž dopravně dostupné z Londýna a není to úplná troska barák, nebo je to sice troska, ale v jinak „dobrý“ čtvrti (to znamená, že je to třeba v zóně 2-3 někde kousek u metra), tak je to furt drahý.
Dokonce existují i různé přespávány pro Londýn, které prostě žijí z toho, že to je blízko do Londýna. Jistě dá se na tom pár set liber ušetřit, otázka je za jakou cenu. A další věc je, že to co vypadá relativně „dobře“ na obrázku bude v pohodě, když tam fakt máte bydlet. Problém Londýna je, že je starý a mnohé baráky prostě jsou v šíleném stavu, nebo jsou v sousedství něčeho, kde prostě bydlet nechcete. Mimo Londýn je to podobný, nedělejte si iluze o romantické Anglii, často si vzpomenu na název filmu – Špína Londýna.
On Londýn je, ostatně jako každé velkoměsto na různých místech opravdu špinavý. A to myslím, jak doslovně, tak obrazně. Uvědomte si, že je tu přes 7 miliónů lidí a tudíž vše, co s tím takovým souvisí. A nemyslete si, že je to jen podle barvy pleti a náboženství, mnoho rodilých Angličanů jsou opravdu strašný křupani. Tahle země je o třídních rozdílech a ty jsou tady tak velké, že by proti některým lidem, mnohý věčně nespokojený komunisty volící český důchodce, který si stále stěžuje, jak se má špatně, vypadal jako Rothschild.
Zapomeňte na romantické představy z filmů. Takhle REAL LIFE nefunguje. V Londýně jste na každém kroku konfrontování s realitou, která často je, jak anglické počasí studená, nevlídná, hnusná, špinavá a protivná. Na druhou stranu je to metropole a bývalé centrum největšího světového impéria (a to je tu na každém kroku také vidět, ale o tom až někdy jindy). Tím pádem vše co se tu například děje v byznysu je úplně jiná liga, než to co se dá zažít v ČR. Londýn byl po mnoho let centrem světa, protože briské impérium bylo nejdéle existujícím impériem moderní doby vůbec. Jenže ta koloniální minulost sebou přinesla i to vše čím Londýn, stejně jako jiná velká města Paříž, trpí. Je to obrovský kotel plný lidí. Díky tomu zde platí trochu jiná pravidla, než v takovém malém roztomilém městě jako je Praha…
Pokud tedy v Londýně chcete žít, nejen přežít, musíte akceptovat jeho pravidla. Ta jsou za prvé velmi drahá. Ovšem jejich nedodržení zas má vliv na kvalitu života, je to tedy trade-off na téma, co jsou mé priority a jak chci žít. Je to velká zkouška, kterou si, nepochybuji o tom, musel projít každý, kdo z ČR odešel.
Je to zkušenost nepřenosná, nesdělitelná a asi nevysvětlitelná.
Mnozí čtenáři, kteří čtou tyto řádky, se asi sami sebe ptají, proč sakra teda ten autor odešel, když se mu tam nelíbí? Tak, to není. Tenhle blog není o tom, abych si zde stěžoval, jen jsem se prostě rozhodl psát nezkreslenou pravdu o tom, jaké to je v pětatřiceti se vydat takové dobrodružství. A i když tady nepíšu oslavné ódy na to, jaké je to v Londýně boží a jak je to mnohem lepší, než v Praze, protože je tu lepší doprava, víc obchodů, levnější a mnohem kvalitnější potraviny…apod., tak to není tom, že bych si stěžoval, jen to o tom, že život není černobílý a to ani za hranicemi...