Láska je zvláštní věc. Každý z nás o ní usiluje, ale když ji nezíská, stane důvodem trpkosti. Lásky je na světě jako šafránu, říká se, a možná je to i pravda. Anebo je to jinak.
Třeba je láska všude kolem nás, jen ji pro ten rámus v naší mysli, který nám neumožnuje vidět srdcem, nevnímáme. A tak nám zbývají jen příběhy a pohádky, v nichž je často ukryto víc, než autor přizná. Nejinak tomu bude i s tímto psaním....
Láska
Tenhle příběh začal jedné únorové noci v Praze. Neměl jsem tam být. Pravděpodobnost, že tam budu byla tak malá, že je někde v oblasti statistické chyby. Jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. A tak, i když účel mé návštěvy Prahy byl dořešit nějaké věci s právníkem, netušil jsem, že dopis datové schránky je vlastně začátkem mé cesty z arogantního, sebevědomého kariéristy někam jinam. Možná ten příběh začal už tenkrát v roce 2013 Brightonu, když jsem se rozhodoval odejít z Anglie a prožít své pražské dobrodružství. Možná, nebýt všech mých pádů a proher bych nerozuměl tomu co potkám. V době, kdy jsem byl však tenkrát byl v Praze jsem byl na vrcholu kariéry. Svět nemohl být lepší. Mé sebevědomí posilováno vysokou finanční odměnou si začínalo zvykat na lepší život. A tak jsem žil v jakési bublině iluzí. Měl jsem vše a vše bylo dostupné, budoucnost byla jen plánem nákupu. A tak se to stalo. Svým klasickým arogantním stylem jsem si zas jen něco hodlal koupit. Zavolal jsem na zákaznickou linku a ozval se strašně krásný hlas. Nevím jestli to bylo tím, že jsem z Anglie měl úplný absťák na krásnou češtinu, speciálně tu s moravským přízvukem, ale stalo se to, že ten hlas mě přiměl změnit mé plány. A udělal jsem něco co jsem nikdy neudělal, a dodnes nevím, jak se mi to povedlo, přemluvil jsem operátorku, aby si se mnou dala rande.
Sny
Každý máme sny. Podobně jako lásky se snů bojíme, protože by znamenaly změnit naši skutečnost. Toužíme po něčem a přitom se bojíme, že něco jiného můžeme ztratit. Píšeme si na Facebook „Něco dobrého musí skončit, aby něco ještě lepšího mohlo začít.“ Bojíme se však toho, že to „ještě lepší, nebude tak dobré jako to co máme a tak podle starého českého přísloví „lepší vrabec v hrsti, než-li holub na střeše“ raději utečeme. Sny jsou však zvláštní, protože mají moc měnit skutečnost. Když potkáme opravdovou lásku, začnou se sny objevovat pravidelně a nejsou omezeny na noc. Začnou se prolínat s naší realitou v angličtině se tomu říká „daydreaming“, nevím jestli je to stejné v češtině. Začnou se mísit se světem kolem vás a pokud prožijete intenzivní elektronickou komunikaci s někým s kým vás dělí, jak zpíval Waldemar Matuška, tísíc mil, tak těch tisíc mil se začíná smazávat. Váš sen se stane součástí vaší reality. Začne se také měnit vaše vnímání a to co byste ještě před pár měsíci razantně považovali za nesmysl začnete cítit. Ano, to slovo cítit je důležité, protože sny se materializují do zvláštních pocitů, které začnete cítit po celém těle. Ano, Kačenko, tam to začalo. Stala jsi se součástí mě, proto jsi věděla, že na tebe myslím a já poznal, když jsi myslela ty na mě. Sny však mají křehkou konstanci a jak nás naučilo aprílové počasí něco se je vždy snaží zničit.
Modré nebe
Láska a sny jsou spojené. Pokud někoho opravdu milujeme začne být součástí nás a našich snů. Díky nim začínáme mít pocit, že dotyčnou osobu známe tisíce let a možná i déle. Nevím, jak to je. Nerozumím moc tomu co je duše a zda existují minulé životy. Vím jen jedno, od první chvíle kdy jsem uslyšel Kateřiny hlas jsem měl pocit, který jsem nikdy nezažil, pocit někoho známého. Někoho, kdo je mi nějak blízký. Když jsem Katku poprvé políbil, něco jako by se stalo. Byl v tom okamžik jakém se spojila budoucnost, přítomnost i minulost do jediného bodu. Teď! Nikdy v životě jsem nezažil intenzivnější pocit. Tenkrát jakoby mi celý vesmír říkal – “ano, teď, jsi ve správný okamžik na správném místě!“. Jenže kromě romance sny přinášejí i konflikt s realitou s níž jsme se potkali té aprílové noci. Byla zvláštní, začala smírem, Kačenka mi usnula v náručí a možná mohla být jednou z nejkrásnějších co jsem oba prožily. Jenže jak už to býva, vše co jí předcházelo nějak umocnilo můj strach a já jsem vlastně nevěděl co je skutečnost a co ne. Nechtěl jsem být zraněn a proto jsem hledal odpověď. Věděl jsem, že láska je přeci trápení a co když by to ovlivnilo moji pracovní výkonnost. A tak jsem porušil tajemství, vstoupil někam kam jsem neměl. Pak nastal zmatek, moje mysl se nemohla vyrovnat s tím, že jsem dostal odpověď, kterou nedokázala vstřebat. Začal jsem se bát. A tak jsem udělal nejhloupější věc na světě. Udělal jsem chybu, že jsem přestal na chvíli věřit té, kterou jsem miloval. A to co následovalo od té noci byl největší příběh, který jsem kdy prožil a začal nevinně – modrým nebem.
Následky důsledků
Říká se, že každý důsledek má následek, ale jak jsem pochopil minulý rok, funguje to i obráceně. Život není Google. Nemůžete do něj zadat otázku a být spokojeni s tím, že „znáte“. Život je složitější a jeho algoritmus není přímočarý, aby A + B = štěstí a obráceně zas neštěstí. Život je plný zvláštností a nelze neplánovat, tak jako když vám penzijní poradce počítá kolik peněz bude mít naspořeno v šedesáti. Život není Excelová tabulka a lásku nelze „optimalizovat“. Lásku buď cítíte nebo ne. Pokud ji necítíte je celkem zbytečné cokoliv dělat, protože pohled do sebe krásnějších očí vždy bude mít jediný výsledek – bude za nimi prázdno. Nikdy neuvidíte co jsem viděl já při pohledu do Kačenčiných pomněnkových očí, zrcadlo do duše. Jenže duše je jak sen, je křehká a je skrytá pod nánosy ochranných vrstev, které ji chrání před zraněním. Když žijete ve snech nevidíte šrámy na té duši, protože toho koho vidíte před sebou je bohyně, nikoliv běžná žena. Vidíte před sebou tu jedinou o níž Kabát zpívá „a kdyby tam stála stovka žen, vyzvu ji k tanci a to netančím.“ A tak já jsem viděl jen svůj sen, neviděl jsem realitu a minulost. Nerozuměl jsem tomu, že pokud byl Kačenčina duše mockrát zraněná chrání ji i za cenu, že musí navléct masku, přes níž vypadá jako někdo jiný.
Důsledek následků
Kdyby svět byl však přímočarý, bez lásky a snů. Nikdy by ve mě Katka nezanechala to světlo, které stále cítím uvnitř. Mockrát mě minulý rok v mnoha těžkých chvílích dokázalo vyvést z temnoty mysli. Od oné aprílové příhody jsem svedl sám se sebou strašně tvrdé boje, které se odehrávaly v mé mysli a manifestovaly se příhodami, které jsem prožíval v realitě. „Ona ještě nebyla připravena“, řekla mi tenkrát věštkyně s níž jsem mluvil a pak dodala „nemohl jsi ji získat, protože by tam nebyla harmonie.“ Jenže to slovo „získat“ vlastně je zároveň odpověď na všechny otázky. Ano, nerozuměl jsem lásce a jelikož čas funguje nikoliv lineárně, ale točí se jako řeka. Tu odpověď mi vlastně dala Kateřina už tenkrát předtím, když jsem ji držel za ruku a díval se jí do jejích krásných hlubokých očí a tvrdil ji, jak ji miluju. Tenkrát mi řekla „vždyť ty ani nevíš co to slovo znamená.“ Pamatuju si jako dnes, že jsem se cítil dotčen, vždyť přeci já vím, že ji miluju – je to láska musí být – rozhodl jsem se pro ni. Jenže dnes už vím, že jsem opravdu nevěděl co to slovo láska znamená. Možná je to tím, že jako muž mám v sobě geny pra-předka, který touží odtáhnout „ulovenou ženu“ za vlasy do své jeskyně. Možná mám v sobě pra-předka krále, který poznal svou královnu a ví, že ji chce složit k nohám celý svět. Možná mám jen deformaci z povolání obsesi logickým světem nul a jedniček, kdy vlastně vše o počítačích je jen pravda, nebo nepravda. Kačenka byla mojí chybou v Matrixu. Zničila mé původní před-programování. Způsobila chybu v mém software, která se demonstrovala tenkrát v noci, díky níž se můj Matrix rozpadl, na prach.
Mimo zeď
Neznal jsem svět mimo zeď. Byl jsem na tom stejně jako Pink v nejslavnějším rockovém příběhu všech dob – „The Wall“. Sledoval jsem svět za zdí a bál se jej. Zeď stala součástí mé reality tak hluboce, že jsem ji přestal vnímat. Kačenka byla sen, který se materializoval. Byla na začátku té cesty k osvícení, nebo jaký to má vlastně název. Byla začátkem té cesty, která změnila naprosto vše. Byla a stále je mojí součástí. Neviděl jsem ji přes zeď, protože jsem nechtěl. Bál jsem se jí, protože v sobě měla tajemství a nenabízela jednoduché odpovědi. A tak se to stalo, musel jsem absolvovat množství zvláštních poutí, zkušeností a pochopení. Cest, které mě naučily meditaci a i rozumět sám sobě. Díky tomu jsem začal vnímat ženy, které pro mě byly celý předchozí život záhadou, jinak. Přestal jsem vidět jen povrch.
Výsledek
Každý následek má důsledek a každý důsledek má následek. Spojí-li se všechny následky a důsledky dohromady dojde k výsledku. Ten má různé podoby. Můj výsledek je knížka. A to knížka pohádková. Nikdy by nevznikla, kdybych díky Kateřině neprožil vše co jsem prožil. Nikdy by nevznikla, kdybych neudělal největší chybu svého života a ztratil tu, kterou miluji. Nikdy by nevznikla, kdybych přestal snít. Nikdy by nevznikla, kdyby mi modré nebe nepomohlo znovu najít sebe i Kačenku. Nikdy by nevznikla, pokud bych nepoznal vděčnost a pokoru, kterou jsem získal díky tomuto příběhu. Ta knížka se jmenuje: „Kačenka a drak“. A vlastně jediný smysl tohohle článku byl v tom uvést vás jako budoucí čtenáře, proč se následující týdny budu bude potkávat s kapitoly zvláštní knížky, která zatím nevyšla nikde jinde než tady. Tenhle text je tedy zároveň jakousi předmluvou, jaké v knížkách bývají, kde autor mluví o tom proč napsal co budete číst.
Stejně jako jiné předmluvy i tohle končí věnováním. Tuto knížku věnuji: Kateřině Kosíkové z Mikulova, která se stala mojí múzou i inspirací, bez níž by můj život byl zcela jiný.
Děkuji Kačenko.
