Dnes bych začal prvně poděkováním všem za jejich reakce a zároveň omluvou, že nereaguji do diskuse. Časem se to změní, ale teď to nějak nestíhám. Tudíž se v tomto článku pokusím i zároveň odpovědět na pár dotazů.
Docklands
Začnu tedy tím, kde v Londýně jsem. Vybral jsem si oblast Docklands, kterou jsem si zamiloval a kde jsem se jako na jediném místě v Londýně cítil jako doma. Nevím proč je to zrovna toto místo. Nikdy jsem v blízkosti takto obrovské řeky nebydlel, ale prostě to tady miluju. Je to podle mě nejkrásnější a hlavně nejklidnější část Londýna, která je navíc díky DLR (automatická povrchová železnice bez strojvedoucího) tak dobře propojena s centrem, že jsem za 10 minut na Bank, nebo na Tower Gateway. Takže máte přístup na všechny možné linky metra. Další výhodu je, že se dá rychle dostat na Canary Wharf, kde už zas jezdí Jubilee line, nebo se přesunout na Canada Water a tam se dostat na Overground, třeba na Shoreditch.
Přiznám se, že ten centrální Londýn mě nebaví. Nemám to tam moc rád. Je to tam přeplněno lidmi, auty, autobusy a totálním chaosem. Stačí mi tam jezdit do práce, ale bydlet se mi tam nechce, ani se denně harcovat někde na District line přes půl města třeba Richmondu. To samý mě nebaví bydlet v nějakém „muzeu“ jako v Kensingtonu, nebo v Chelsea, Fulhamu, což už jsem si už taky vyzkoušel. Na Docklands mě baví. že je to místo co bylo zcela nově přestavováno pro moderní residenční a komeční účely od 80 let minulého století a je tu moderní architektura a bydlení na velmi vysoké úrovni v porovnání s tím, jak vypadá třeba West Ken, nebo Islington, Southwark či cokoliv jiného známějšího.
Jsem rád, že večer po práci sednu na DLRko a vyklopí mě ve známém prostředí, které mě (na rozdíl třeba od ulic Fulhamu a West Kensingtonu) neštve. Nespornou výhodou jsou takové ty obrovské pasáže, co jsou pod celým Canary Wharf a jimž můžete přecházet pod mrakodrapy na různé stanice DLR, metra, ale i autobusů. Už mockrát jsem ocenil, že do Docklands dá celkem pohodlně dostat téměř odkudkoliv z Londýna.
To, co mi také na této oblasti také vyhovuje je, že když se chci o víkendu jen tak projít, tak se dá chodit krásným, klidným prostředím kolem Temže po dlouhých chodnících, které vám dovolují obejít Isle of Dogs z East India pomalu až na Shadwell. Docklands má také naprosto úžasnou historii, které určitě budu věnovat samostatný článek a také, až se k tomu dostanu, udělám pár fotoalb, ať vidíte víc.
Jedna z věcí, která mě nepřestává fascinovat je ta proměna Docklands z centra imperiálního obchodu, kudy proudilo zboží z kolonií do moderního city, dnešního dní. Je fascinující vidět staré mapy a uvědomit si, že ty mrakodrapy jako One Canada Square (centrále Citibank), Eight Canada Square (centrála HSBC) a další stojí na místech, kde byl dřív voda.
Ano, místa jako Docklands mi pomáhají, abych se v Londýně cítil dobře a nemusel litovat, že jsem odešel z krásné vlasti české. Je to tu, jak říká můj tatínek, sice o něčem jiném, ale to ještě neznamená, že mě toto místo nebude bavit a nebudu se tady cítit jako doma, stejně jako jsem se kdysi takto podobně cítil v Berlíně. Tam jsem sice nebydlel natrvalo, ale Prenzlauer Berg jsem jeden čas byl častěji než v rodném městě. Stejný je to i tady. Docklands se mi staly druhým domovem, mám to tu rád a i když ceny tu nejsou zrovna nízké, pokud si mám vybrat mezi tím, bydlet někde v zóně 3-4 a bejt denně nasranej, že se mi to tam nelíbí, nebo bydlet někde, na Kensingtonu ve stovky let starým baráku, kde nic nefunguje, ale je to levný. Nebo bydlet třeba na Fulhamu, někde kde budu jedinej bílej v ulici a taky kdo chodí v obleku do práce. To radši budu platit premium price tady, ale prostředí co mě je příjemný.
Jinak samozřejmě, že pokud je někdo v Londýně a chce zajít na pivo, tak se mi ozvěte do mejlu. Nejsem si jist, jestli to do odletu na Vánoce do ČR stihneme, protože mimo jiné bych se měl stěhovat do bytu právě v Docklands. Ale určitě, až se mi trošku stabilizuje life, protože mimochodem řeším na dálku do Prahy spoustu věcí v ČR, dokonce jsem musel „zaměstnat“ svého synovce, protože jinak by se z toho asi… víte odejít je lehký, sednete na éro a za pár hodin jste někde jinde. Když to však začne bejt na vážno, tak sranda jde stranou. Musíte začít řešit praktický věci a často se, vám to, ne zcela daří tak, abyste to VŠECHNO zvládali. Pak vám doma někdo furt říká a jak jsi nemohl udělat tohle a tohle. Oni to často vidí jen svou optikou a těžko se s nimi i mluví, protože by všichni chtěli slyšet, že všecko jako super a kein problem. Jenže takhle to nefunguje. Já jsem někde jinde a prožívám věci, které nejsem schopen, ani nikomu říct, občas o nich ironicky mohu napsat na blog, ale stejně to mnoho lidí, který si něco podobného nezažili, nepochopí.
Tenhle blogový seriál začal vlastně vznikat z důvodu toho, že se mi nashromáždilo tolik zážitků a podnětů, že to někdy těžko vůbec mluvit. Takže si píšu tuhle blogovou terapii, kde se prostě svěřuju s tím co se mi honí hlavou, o čem přemýšlím a o čem si tady nemám s kým pokecat a přes skype, nebo mejl to není vždy ono (a bylo by to, jak je vidět podle délky mých článků, pěkně nudný monolog).
Tudíž si napíšu blog a pár lidí si to přečte i kromě rodiny, když se to lidem líbí, nebo je to zajímá, jsem rád. Ono je docela dobrý dělit se s jinými o zážitky, zejména pokud jich máte opravdu, ale opravdu spousty…
