Než odejdete pryč

Dneska to nebude ani tak o Británii, ale spíš o tom, jak se to stalo a co si v sobě člověk, který sem odejde, musí řešit. Ono totiž být někde jinde má jeden rozměr, o němž se moc nemluví. Ten samotný přesun, protože ten není jen o fyzickém přechodu, ale i přechodu psychickém a to není tak easy, jak se to zdá.

Víte ono na začátku, než k tomu dojde, si myslíte, že se vlastně zas tak moc nezmění. Nabídli mi práci a teď, hlavně aby to dopadlo, super budu dělat to, co chci, ale na mnohem větším trhu. Tenhle rozměr profesní totiž po chvíli přebije rozměr psychickej – „ty vole, no jenže to já fakt budu muset vodejít“
Pak následuje druhá fáze, kdy se musíte pokusit nějak to říct rodičům, kámošům a lidem co vám  jim na nich záleží. Někdo to neudělá a zdrhne rovnou, ale pokud někoho máte rádi, tak to takhle udělat nemůžete. Vyberete si první zkušební oběť, na níž to vybalíte a testujete, jak to přijme, pokud stejně jako vy jásá, že jako super budete mít práci v UK. Říkáte si, no jasně, vždyť je to super, přeci budu mít tam tu práci a všecko dobrý. Ale pak si uvědomíte, že to budete muset říct i lidem, kteří vlastně ani moc nechápou co děláte a už vůbec ne, že by to (okolo těch počítačů) nešlo dělat tady taky a proč zrovna vy musíte někam do nějaký tramtárie.
Víte ono to něco bude jinýho, když je vám 20 a jdete sem studovat, nebo dělat oper, to se tak nějak skoro samozřejmě bere, že je to něco kvůli získání zkušeností, nebo vydělání si peněz…atd. Jenže, když je vám přes 30, máte se v ČR velice dobře, vaši kariéru by vám také leckdo mohl závidět a vlastně byste vůbec odcházet nemuseli, protože ten odchod bude ztráta (například, když máte byt, tak se blbě využívá byt v Praze, když jste v Londýně…). Takže v tomto věku je opravdu velice tvrdé rozhodnutí, které je tak trochu ruskou ruletou, buď to vyjde, anebo ne. Otázka je co vlastně čekáte, pravda je, že to vlastně zjistíte, až když stojíte tady. Anebo taky ne.
Ono totiž dostat se sem, není zas tak těžký, jak to vypadá. Oni si vás pokud se na něco opravdu specializujete, najdou headhunteři sami. A pokud umíte něco, co umí jen opravdu velmi málo lidí v Evropě, přestože poptávka po dané věci je mnohonásobně vyšší, tak jich vám bude nabízet tu práci víc. Mě se například stalo to, že jsem do Anglie odjížděl s pěti nabídkami a nakonec se rozhodl, až na místě. Tudíž to opravdu není, tak těžké se sem dostat, nebo dostat nabídky. Ovšem to přemístění už taková pohoda není…
Další věc co si taky moc dobře uvědomujete, že se mění vaše předchozí rutina. I když jste totiž předtím procestoval hodně zemí a často také pracoval mimo, ale vždy to byly krátkodobé projekty, kdy jste se vracel sem – takže, když dosedalo letadlo na Ruzyň – letěl jste sem odtamtud. Kdežto když je to obráceně, tak v ten moment co dosedne to éro teď – letíte tam, kde bylo dříve sem. Tohle strašně zvláštní pocit a zážitek jako poslední noc v bytě co jste postupně vystěvoval během krátkého víkendu, co jste letěl tam (co bylo dříve tam, kam jste se vracel). Nejsou úplně veselé zážitky, ten pocit, když se na letišti rozloučíte s rodinou a jdete ke gate – už sám – vše jste nechal tady – hm – je to opravdu, opravdu velmi zvláštní pocit….
Jenže ono to není jen o tom pocitu. Ty všechny následující věci jsou podmíněny tím, že když už jste zase tady – a například máte na starosti nějaký složitý projekt, který stejně vyžaduje vaše plné soustředění, neřkuli na to, že vám pokud ještě nemáte vyřešené anglické papírování typu NI, WRS…apod, začíná běžet čas, protože na vše jsou lhůty. To samý je byt, protože  hotel je nejdražší bydlení jelikož vás tahle sranda může v klídku přijít na 2000 a víc liber měsíčně…což není moc ekonomické, takže i když je zařízení pronájmu velice složitý a také drahý, přesto je to lepší řešení. Takže…
Večer dorazíte, pokud nemáte ještě zařízený to bydlení na hotel, tam se posadíte na postel a vaše první myšlenka je – „co tu ku*va dělám!?“ Jelikož si vzpomínáte na to, co všecko jste nechali doma a snažíte si pod pojmem domov něco vybavit. Jde to blbě, váš domov je jeden kufr a něco v hlavě, něco jako spojení s těma lidma co máte rádi, ale všecko ostatní je přerušený…na slovo doma máte najednou prázdnou kolonku….
F*ck, pomyslíte si už místním jazyce.  Jenže, jak říkám tenhle pocit trvá pár těch prvních hodin po příletu, kdy mate vlastně pocit, že úplně nejlepší by bylo na všecko se vys*at a prvním letadlem se vrátit okamžitě zpět!
Tenhle pocit ještě parkrát zažijete a asi je to něco, čím si každej kdo ví, o čem píšu, musí projít. Prostě takový uvědomění si nový reality, vyrovnání se s tou ztrátou a nejlepší je, že to vlastně nemůžete nikomu říct, nikdo, kdo není ve stejný situaci, to nepochopí…
Pak nějak usnete a ráno zazvoní iphone tu nesnesitelnou melodii, která vás vždy vytrhne ze spaní  a vy se proberete do reality – jiný reality – tady. V hlavě sice máte furt to – bejvalý tady, ale dnešní  tam a vlastně tam máte obrovnej guláš, kdy fyzicky jste TADY a psychicky ještě pořád TAM, teda tam, kdy dřív bylo vaše TADY…
Jo tenhle blog asi byl pěkně nudnej, ale musel sem, protože blog píšu o tom, co se mi honí hlavou a chci o tom psát a tohle jsem prostě napsat chtěl…
Zdravím doma a mám vás všechny rád.