Když jste v ČR a koukáte na cizí seriály a filmy, vůbec vám nevadí, že jsou v angličtině, spíš naopak. Jenže, po nějaký době tady, když se okolo vás mluví jen anglicky, začnete svou rodnou řeč chtít zas slyšet. A i když sice mluvíte s rodiči po skypu, píšete si s přáteli česky na fejsbuku. Stejně…
po nějákem čase už to tu není cizí, jen to není české...
Prostě vám to chybí! A to tak, že máte takovej absťák, že začnete sledovat takové ty televizní profláklé seriály z Primy, které jsou na streamu. Jo, seriál naší generace jsou určitě Přešlapy. V Praze bych to nepřiznal, že jsem na to čumel a fakt se bavil. Je to o lidech, jako jsem já. Co jim je přes třicet, kteří mají stejné vzpomínky na devadesátý léta, který nás všechny ovlivnily a co byly jeden velkej mejdan. Pru*er je, že si čím dál víc uvědomujeme, že už to nikdy nebude, jako když nám bylo dvacet...
Jsme o hodně dál. A devadesátý jsou dnes už muzejní kousek. Pro nás to vlastně všechno neskončilo. Jen se v tom, nějak každej plácáme po svým. Jak jsem však byl častěji a častěji na služebních cestách nejdřív Holandsko, pak Itálie, později Polsko, Maďarsko, Chorvatsko, Francie a poslední roky Anglie, poznáte, že je mnoho měst, kde se dá taky žít a může vás to tam taky bavit. Je to trošku jako láska. Nejdřív jsem takhle po několika týdenní stáži v roce 1999 propadl Holandsku. Pak to byla o dva roky později Itálie. No a po té, Berlín. Ten jsem miloval a miluji dodnes. Mezi roky 2006-2008 jsem tam byl častěji, než doma….což manželství nesvědčí.
Pokud navíc, váš pracovní měsíc vypadá tak, že ráno v pondělí nastoupíte na letadlo 8:40 do Budapešti, tam jste dva dny. Večer se vrátíte, manželka už spí. Jste pád dní v Praze a pak odlet kamsi, třeba Paříž, nebo Varšava. Pak máte pár dní pauzu, jste v ČR, jenže pak to přijde a jedete třeba na týden do Berlína. Pokud tohle cvičení provozujete déle, zvyknete si probouzet se v jiných městech. Ta vám začnou připadat známá a pokud je něco dvě hodiny od Prahy letadlem, berete to, jako když někdo dojíždí denně z Kladna…
Problém, který to však vše vyvolává, že se postupně začnete odcizovat svému prostředí. Jelikož to vás přestává chápat, nebo lépe řečeno stíhat. Většina z nich žije normální spořádaný život třicátníka a víc, nebo pokračují, jen o něco víc proplešlí v životu svobodného mládence / dívky, kteří se často chovají stále stejně, jak v těch devadesátých jen už na nás všech začíná bejt vidět, že stárneme.
Takže kolem třicítky se necházíme v tom stavu, že když nejsme ženatí / vdaní už dříve, máme buď dlouhodobý vztah, o němž tvrdíme, že se brát nemusíme, nebo jsme do toho praštili a vyšlo to, nebo to nevyšlo. Pokud však vy i vaše partnerka žijete úplně jiné životy, začnete se pomalu odcizovat. A zatímco vy někde hrajete svou pracovní roli, za níž jste placeni a díky níž hodně cestujete, ona chodí do stále stejné práce a je doma, propast mezi vámi se zvětšuje. Až do ní spadne váš vztah…, což potvrdí rozvodový soud, či v případě light verzí trvalejších vztahů se „jen“ rozejdete.
Nejdřív si říkáte, no to je super, tak zas budu sám a bude to jako dřív. Jenže houbes. Seznamování po třicítce není tak easy, jako dřív. Kdysi to byla jen hra, teď obě strany vědí, že je to vážné. Takže, buď rezignujete a hupnete do dalšího vážnýho vztahu, nebo prostě vždycky utečete, když to vážnější bejt začne. Problém totiž je, že hodně těch věcí ze začátku vypadá velmi super a máte často
pocit, že jako TEĎ a UŽ tohle je vono….
Jenže, po třicítce, a pokud jste oba úspěšní. Tak to nejde dohromady, protože se materiálně (což byla jedna ze spojnic v dobách před ženskou emancipací) se nepotřebujete. Oba se máte dobře, navíc máte standard a často je to už takhle pár let nastaveno, že prostě ty životy začnou bejt nekompatibilní.
Je vám však přes třicet a ten čas letí. Takže začínáte řešit co s tím, a) buď tady zůstanu a udělám kompromis, že mě rodina nějak omezí, b) nebo se seberu a půjdu začít někde jinde, jinak…
A pokud v ČR prostě není nic, co by vás zajímalo a nebo by to nebyl kompromis, neřkuli pokud vám začne chodit velká spousta nabídek na to, co přesně chcete dělat, ale z jiných států. Začnete řešit otázku.
Udělám to? Opravdu odejdu?
Rozhodnete-li se, že ano. A to bude navíc podpořeno tím, že vám z různých zemí budou chodit různé pracovní nabídky, často mnohem zajímavější, než co lze v ČR. Přijde zlomový bod, kdy se rozhodnete, že ANO, JDU do toho. Teď jen na základě příběhů vašich známých, kteří odešli, si v duchu děláte seznam zemí kam. A často si říkáte, ne já fakt to Kataru nechci. Chci aspoň, když nic jinýho zůstat v Evropě. Ideálně, někde, kde to znám a kde je to kousek (do 2 hodin letadlem) od Prahy.
Pak se vše začne řešit samo. Nabídky se začínají koncentrovat na ty z jednoho místa. A pokud například máte 5 nabídek do Británie, začínáte tušit, že to bude tahle země. Aspoň se tam domluvím hned ze začátku, ne, že by Holandsko, Neměcko, Švýcarko, Itálie byl nějaký problém, ale pokud jste někde doma (což se cítíte, když tam rozumíte) hned od začátku je to lepší. Pak už jen přichází přání. Chci Londýn! Protože je tam přímej let do Prahy a je to kousek. Tudíž nemusím někde přes půl Británie cestovat na letiště. Když pak konečně sedíte v tom letadle a odlétáte do Británie na první zkušební projekt, prostě tušíte, že tam zůstanete. I když doma si myslí mnozí, že to je jen na chvilku. Pokud to máte dávno v hlavě nastavený na, když to vyjde, zůstanu tady. Víte moc dobře, že to není na chvíli.
První měsíc je vše nové zajímavé. Když však jste tu déle, tak tu češtinu, náš humro, naše zvyky, naši kulturu a naše domácí prostředí, známá místa, lidi a tak začnete postrádat. Na druhou stranu jste tady a vybral jste si to dobrovolně, takže začnete nanovo. Čistej list papíru. Jasně, že to mohlo bejt jinak, kdybyste se před 15,10, 5… lety rozhodl jinak. Ale tak to není. Jste tu sám, je to cizí země, ale také váš druhej domov. Musí bejt, ale svý kořeny prostě nezničíte. A čím dýl tu jste, tím větším fanouškem Česka jste. A těšíte se na to, že si vezmete dovolenou a poletíte domů. Půjdete si s kámošema na pivko, budete zas chvíli žít ten běžnej život, jak ti co doma v ČR zůstali. Pak vám jednoho dne zas zazvoní budík a vy zas stojíte na letišti za pasovou kontrolou s jedním (hand laguage) a procházíte kolem těch posledních českejch nápisů, který ten den vidíte, někam na gate…třeba A6 ….a tam už jen necháte proskenovat své zavazadlo a jste zpět, sedíte a čekáte na výzvu k nástupu….a za pár hodin zas už je vše jen anglicky….
To češství ve vás však zůstalo. A někdy, tak jako jste si v Čechách ulevovali anglicky, nebo zdravili Francouzky, italsky, nebo Německy ráno kolegy, když se vám nechtělo mluvit v Praze česky, tak teď si úplně užíváte odpovídat některým kolegům tady česky. Naučit Inda říkat vole a pivo, plus další základní výrazy. To samé je tajné spiklenectví s Polkou v kanceláři, která umí říct to krásné slovo, co mají naše národy společné a o němž si Němci myslí, že to znamená zatáčka…
Jo čeština je super! Chybí mi, stejně tak mě chyběj Čechy! Miluju je. Jsem Čech, sice v Británii, ale jsem Čech. A jsem na to sakra hrdej! Možná víc, než mnoho lidí, který v těch Čechách zůstali a v nichž se to vlastenectví probouzí hlavně, když je hokej…
