A co bude dál? To je otázka, kterou si každý kdo žil někdy v zahraničí musí klást. Ono totiž tady to není stejné, jako v ČR, tady žádné jistoty neexistují. Vše si musíte tvrdě vybojovat a často to je strašně vysilující. Jelikož pokud vás něco naučí tato zkušenost, tak je to, že musíte bojovat každý den...
chaos vsude a to ste si jen zasli na obed...
Tady totiž nelze polevit, ale musíte na sobě tvrdě makat, pravda však je, že na rozdíl od mnohých českých zaměstnavatelů tady opravdu jsou věci jako bonusy a ty – opravdu platí – a dokonce vám firma neustále nabízí různé benefity a klidně i pomáhá v soukromých věcech. Jelikož tady si celkem dobře uvědomují, že pokud se firma chová férově k zaměstnancům a dodržuje své závazky, motivuje, ale hlavně jim dává klid na práci.
Protože ten je na tak složitém a hlavně super rychlém trhu jako je Británii nutností. Ono to, o čem se moc nemluví je, jak tady ten byznys funguje. Například v oblasti IT, kde pracuji to je opravdu velmi tvrdá pračka na lidi, kdy se dostanete do situací, které by v ČR řešil tým mnoho lidí a tady jste vystaven úkolu stylem – prostě si s tím poraď. Žádné dlouhé trapné porady na níž někdo si stále stěžuje, že produkt je špatný, čas není dobrý, jak to vše složité a nic nejde.
Tohle tady nikoho nezajímá. Jste hozeni naprosto krutě do vody, stylem ukaž co umíš a když to přežijete je vám naloženo víc a víc odpovědnosti a práce....
A znovu a znovu se opakuje stejný scénář. Nicméně výhodou tu je, že firma ocení pokud se vám něco povede a není tu tolik oblíbený český alibismus, kdy si jeden šéf přivlastňuje práci svých podřízených, ale naopak tady funguje armádní systém, kdy jednotlivec jež dosáhl nějakého úspěchu, je veřejně chválen před „nastoupenou jednotkou“. Tady se automaticky předpokládá, že úkol zvládnete, nikdo se nechodí ptát programátorů (tolik oblíbený sport v ČR) zda by si neudělali čas a milostivě něco nenaprogramovali, načež v ČR oblíbená standardní odpověď „to nejde“, či jiná také velmi oblíbená „to nebylo v zadání“ se tady neočekává a neprojde.
Tady to funguje stylem – ty uděláš to, ty tamto, rozchod – žádné kecy, ale prostě tvrdé řízení s cílem dosáhnout výsledků. Žádné „české porady“ kde se donekonečna omílá, jak je vše složité a co vše se nedá dělat, se tu nevedou.
Vše je straight forward, žádné diskuse, jen úkoly. Na druhou stranu tady funguje velmi kvalitně zapojování zaměstnanců do vymýšlení strategií a konceptů. Jenže opět nikoliv stylem, že se po mnoho týdnů schází stejná partička a tráví diskuse tím, že se vzájemně ujišťují, jak je něco mega složitý, ale naopak opět se rozdají úkoly, pokud si je někdo nevezme dobrovolně, což je také hodně často, že se hledá dobrovolník a tento bod porady je uzavřen.
Tady prostě není čas na nějaké dlouhé řeči a stížnosti proč co nejde. Tady je to tempo takové, že si to mnoho lidí doma vůbec neumí představit. Často se tu maká hluboko do noci, ale to neznamená, že už v 9 nejste nastoupeni v kanclu. Co se tu však světí jsou víkendy. Ty začínají už v pátek, protože mnoho lidí jezdí daleko za rodinami, není výjimkou několik set kilometrů. Ono je to dáno i tím, že cesty do práce jsou tu horor. Někdy to je takové dobrodružství, že pokud byste aspoň o víkendu neměli chvíli možnost si na chvíli od toho HYPER CHAOSU odpočinout, tak to prostě psychicky a asi ani fyzicky nevydržíte.
Část lidí prchá mimo Londýn, často tam stěhují i firmy své pobočky, ale pokud například máte klienty v City, nevyplatí se to. Ve všech případech je to cestování pekelné. Není vůbec vyjímka, že vám nezastaví autobus na zastávce – prostě přijel plnej a už se tam nikdo nevejde – další akce je pak metro. Už jsem zažil spoustu věcí (to, že se nedostanete do třeba dvou vlaků metra a až na potřetí se nějak vmáčknete inside, to už považuju za standard), ale už jsem taky viděl uzavřený schody (ano borec tam dal pásku a pouštěl lidi jen dolů, protože nahoře to nešlo, aby lidi nepřepadávali z nástupiště), tak jsem pod blbejma schodam čekal 15 minut. Když se do metra dostanete, nemyslete si, že je to nějaká pohoda.
Všechno co jezdí ve špičce je „dobytčák“ jinak se tomu nedá říct. Jste rádi, že tam vůbec nějak stojíte a to, že se na vás mačká deset dalších (v lepším případě jen jeden anebo dva), to už je vám vlastně jedno. Konečně dojedete na místo a teď přichází druhá akce – CHCI VEN – což není taková sranda, jak to vypadá, protože se opravdu doslova musíte prodrat ven. Jinak to nejde. Jinak máte smůlu a jedete dál, protože než se stačíte prodrat, tak už někdo nastupuje dovnitř a naháněči z nástupiště (nemám tušení, jak se těm lidem s ampliónem říká) už řvou „majnd d dórs, dys trejn is redy tu depárt“. Hotovo..
A to ještě mnoho lidí cestuje vláčkem což je take kapitola sama o sobě, neb ne do každý prdele Británie (sorry za ten výraz, ale je na místě) to jezdí každejch 5 minut, takže když vám ujede pár metříček, postojíte si u schodů…apod. tak klidně vláček může bejt dávno v pr… když tam dorazíte s jazykem na vestě. Což vás jistě potěší, neb není krasnějšího zážitku, než tvrdout 30 minut někde na King's Cross….
Auto je taky hardcore. To si sice myslíte, že jedete, ale ve skutečnosti je to stejnej průser. Jelikož stojíte všude, protože ze všech možných I nemožných stran se valí davy lidí. A barvy semaforu jsou v Londýně opravdu jen tak orientační… Jelikož když se valí dav, tak to je jak stádo. Často máte jako pěší vůbec problém vyhnout se protějšímu davu, kdy některé přechody připomínají středověkou bitvu, kde se dvě armády ženou tryskem vpřed…na množství, ani ztráty nehleďte…
Život tady je opravdu náročný a firmy to vědí. A proto se tu maká jinak a teprve tady si uvědomíte, jak moc potřebujete mít kam se vracet a jak moc oceníte klid…
Na druhou stranu, víte to tempo je strašné – příšerné – hrozné, ale ta rychlost sebou přínáší to, že zatímco v jiných zemích se spí nebo nebo stávkuje, tady aspoň ta IT část ekonomiky jede tak rychle, že by se z toho majoritě českých stále nespokojených lidí dělali mžitky před očima…
Tady není na blbosti čas, proto taky jde britská ekonomika nahoru, protože si někdo uvědomil, že skončila recese a to co se děje teď se taky už nemusí další desítky let opakovat….
