Zloděj

Někdy není lehké rozpoznat, která bije. Stalo se to jednomu a spadl do toho nevinně. Nikdy se nedozvěděl, co se  to vlastně přihodilo. Protože to byl vůl.

Tak já se jmenuju Fanda Šroubek, dělal jsem na benzince, ale nikoliv uvnitř v baráku u kasy, já jsem měl práci venku, čekal jsem jestli někdo nemá zájem, abych mu načepoval, a když měl, tak jsem načepoval. A frčelo to. Ten Někdo - to byl "můj klient" a často opravdu vděčnej klient a svěřil mi prachy, abych mu to pak šel zaplatit a já to udělal a rád. 

Bez důvěry by mi ty prachy asi nesvěřil, já tu důvěru přímo budil.

Bylo zábavný sledovat, jak kdo z nich přijížděl. Jestli fofrem, nebo pomalu. Jak vystoupí, nebo jak čekají, jestli k nim přijdu. A taky jak odjíždějí. Mě to zajímalo, takhle lidi pozorovat.
Bárta, náš vedoucí, mně jednou řekl, že je to nefér, že z lidí tahám dýška a, že mi zůstávají v kapse, namísto toho, abych je dával do společný kasy. A že jsem vůl. A já mu říkal: "Pane Bárta,  mějte vážnost, prosím. Třeba se jednou ukáže, kdo z nás je větší." 

A jsme u toho, co se jednou stalo. Měl jsem stálou klientku Andělu. Anděla jezdila ve skoro vraku, nikdy  nikam nespěchala, a proto taky nikdy nevystupovala. Ale nejen proto. Ona se nechtěla moc ukazovat. Byla dole trochu podsaditější a pro takovou holku bylo pohodlnější zůstávat ve voze. Zvenčí přes okýnko toho moc vidět nebylo, nahoře to ale neměla zas tak špatný. Tak si to prostě vyhodnotila, že je dobrý jezdit k naší pumpě, kde jsem já plnil tuhle službu plniče.  Když jsme se kdysi navzájem představovali, a když řekla, že je Anděla, myslel jsem si, že si dělá srandu. „Vím o andělech svoje, to ty nebudeš,“ namítal jsem. Tím jenom napovídám, že jsem odhadl dobře, kdo skutečně  byla. Neurazila se, protože  to byla rozumná holka.  Od té doby mi říkala „broučku“ a já jí říkal "beruško". My, co k sobě něco cítíme a máme stejnou krevní skupinu, se navzájem chápeme. Ale jednou to ta srandistka trochu přehnala a  způsobila mi nepříjemnost.

Dala mi falešnou  tisícovku, což si myslím, že netušila, ale fakt je, že tenkrát mimořádně spěchala.  Já tu bankovku  nekontroloval. Bylo to za devět set, tak se mi líbilo, že mi dává o stovku víc. Potíž byla v tom, že u kasy jsou ve falši sběhlý. Ta bankovka byla vytištěná domácí tiskárnou, jak říkali. Nikoliv státní tiskárnou, jak to bejvá obvykle, takže  na to hned přišli a zrovna ve chvíli, kdy mi za zády  stál ten nepříjemnej vedoucí Bárta. A hned zostřil slovník a že nejsem jen jeden vůl, ale aspoň trojnásobnej. "Vůl, vůl, vůl!" Takhle řval. A taky : "jsi zloděj a ani nevíš??" Tohle jsem si nemohl nechat líbit a, že si vyprošuju takový hodnocení. Co se asi jako tak moc stalo, když jsem to hned zaplatil ze svýho a pravejma, ať nedělá vlny, jsem mu řekl. Ale že prej mám říct, kdo mi to dal. Vy byste to řekli? Bárta, co vždycky byl tak uhlazenej,  najednou byl jak prokopnutej míč. A pořád do mě a k nezastavení. Říkám mu: "vola nemůžeš urazit, je mi líto".  No ne...sranda, ne? Ale on to tak neviděl. Totálně mimo.
Pravda je, že  tenhle příběh asi neměl mít dobrej konec.  Bárta prohlásil, že  mě tam už nechce, a že mám určitě na víc někde jinde. No vida. Najednou, mě měl za inteligenta a před tím za vola.
Ne že bych na tom místě tak trval. Při případným porovnání, kdo z nás dvou byl na tom  hůř,  to bylo naprosto jasný. On mojí práci venku dělat nemohl. Já tu jeho klidně. Žádnej problém.
No a jak to dopadlo s tou  tisícovkou...?  Takovejch nás je víc, co nerozeznáme, co je pravý a co je faleš. Asi se vám to bude zdát divný, ale je to svým způsobem záchrana. Už jsem ji udal jinde. Hlavně se z toho nehroutit. Ona ta nevědomost... je obecně všude na každým rohu. Falešná bankovka? Prosím vás, kdyby jen ta. Takovej je svět.  Dostáváte se do průšvihu, pořád jste v nějakým ohrožení a ani nevíte jak.