Takový je Karel. Než něco rozumného udělá, hodně dlouho to rozvažuje. Možná je to i nějaká nemoc? Nevyplatilo se mu to na kruhovém objezdu, že nevěděl, kudy vyjet.
Karel: „Ano… boural jsem na kruhovým objezdu, že jsem se nedovedl rozhodnout, kde odbočit. Zdá se to bejt lehký, ale žádnej rozhled moc nemáš a ani čas. Vím, vím.... život. Je to jako v životě. Problémy, povinnosti a pořád dokola a nevíš jak z nich ven. Život, kámo. Žijeme na kruhovým objezdu. Co mlčíš? Nezeptáš se, co se mi stalo?“
„Co se stalo?“
„Musím to vyklepat. Ale kdy? Jak?"
Dělá kuchaře, to taky není zrovna dobrá práce pro něj, jídla se opakují stále dokola podle stejných receptů, je logické, že ho pronásledují černé myšlenky o stereotypu života. Já zase stříhám ploty. Ale stěžuju si? Dělám si srandu. Ploty je nenapadnou, když se ptají na moji práci střihače. Není problém.
Karel ale boural, protože si nedovedl poradit s problémem. Sedí, vypadá plaše, a přemýšlí nad dalšími nehodami, které ho ještě potkají při jeho způsobu života. Všichni mlčíme a prožíváme to s ním. Mlčí Anča, mlčí Věra, neškodilo by, kdyby z nás někdo řekl nějaký vtip. Ale jsme smutní, víme, že s Karlem nic nebude, že boural, že nikam se nepojede, že s ním budeme jen sedět nad rozpitým střikem v zapšklé vinárně.
„Takže ty jsi nezahnul?“ Aspoň se zeptá Věra a Anča vyprskne smíchy.
„Neodbočil včas.“ Tváří se Karel dotčeně. „ Červená, ta je jasná, stojíš, zelená, taky jasná, jedeš. Zlatá křižovatka se semaforem. Na kruhovým objezdu jsem vedle z toho fofru, aby mi tam někdo nevjel z boku. A vzadu na mě houkaj, ať se rozjedu. Tak se rozjedu...“
„A nezařadil ses?“
„Nezařadil.“
Anče šplouchlo víno zpátky do nosu, až jí Věra musela plácnout. Nekecej, že...furt jsi jezdil dokola?“
To jí Karel nevyvrátil.
Kromě toho, že je Karel hodně nerozhodný, je taky neúspěšný u holek. Nesmělý pedant. To holky nemají rády. A taky že ano, nakonec obě dvě brzy odešly k jinému stolu.
A já říkám: „To nebudou jen nabouraný plechy? Co tě žere?“
„Musím je vyklepat.“
„Ale to nejsou řízky, Karle!“
„A copak můžu jezdit pomačkanej?“
„Dám ti IQ test, jak na tom jsi.“
Místo abych mu řekl, že uvažuje blbě, dám mu test IQ, který mu to má říct za mě.
„Víš kolik má trojstěžník stěžňů?“
„Dva?“ Hádá Karel poctivě. To je nadějné, má smysl pro humor.
„Jak jsi přišel na dva? Trojstěžník musí mít tři, ne?“
„A když se jeden zlomí?“
„Kolik koní je v šestispřežení?“
„Znám kladrubský bělouše, jsou na šestispřežení nejlepší a jsou velice ctižádostiví. Kdyby se na některý z nich nedostalo, budou žárlit. Takže dvanáct…šest řad na každý straně dva.“
„V šestispřežení?? Šest.“
„Na některý se nedostane. Škoda.“
„… kolik lístků má čtyřlístek?“
„Nešaškuj. Jsou to pitomý otázky a nedělej ze mě blba.“
Někdy nevím, co si k němu lze dovolit. Jestli to není tím, že nemá ženskou. „Dobrá, zeptám se tě. Kdy se, Karle, oženíš?“
„A proč?“
„Ženská ti nedovolí, abys nevěděl, kdy odbočit na kruhovým objezdu. Usadí tě, hlavu ti pročistí, všechno je ve dvou snazší.“
Položil mi ruku na koleno a pohleděl zpříma do očí. „Stereotypní názor. A nejsem na ženský. To nevíš?"
„Ok.“
„Řešíme plechy. Ok?“
"Ok."
„Najdi si někoho , kdo ti bude kotvou, komu budeš věřit a bude tvou nedílnou součástí.“
„Třeba i chlapa?“
„Proč ne?“
„Trvalý partnerství není stereotypní, že ne?“
Chápal jsem ho. Neměl rád stereotypy, neměl rád kruhové objezdy, co nikam nevedou. Podíval se na mne uslzenýma očima. „Děkuju za pochopení." Udělal dramatickou "espauzu" a konečně odbočil. "Když se na tebe tak dívám, tak vlastně ani nevím, jestli jsem opravdu na chlapy.“
