Světově proslulou kuchyni, nápoje, milé, originální prostředí. To vše lze najít jen u nás. V hospodě „Na vršku“.
Milá vesnička. Asi tak dvacet trvale žijících občanů.
Když je pěkně, bavíme se na zahrádce hospody.
„Co máte dnes k jídlu?“ Tak se ptají cizí, místní se neptají.
„Grilované maso. Když si ho přinesete.“ Odpoví vám.
„A k pití?“ Zeptá se kdosi. "Dydžestyv? Nebyl by? Po jídle. “ Ptá se šťoural.
"Mokito džamajka.“ Odpoví hospodský.
"Dám si.“ Volá nadšený host.
Poznává Mokito v podobě receptu. „Jamajský rum, máta, limetka, třtinový cukr, led. Led mám, jinak nemám.“ Vysvětlí hospodský. "Musel byste si donést."
?Bylo to tak hezky napsané, lákavé to bylo, že jsem to jednou musel zkusit. Limetky i třtinový cukr, i mátu. Sehnal jsem to ve městě a spěchal s tím do naší hospody.
Na málo využívané vesnické silnici zaříznuté z jedné strany do svahu mne dostihl bílý pick up. Chvíli jsme jeli po úzké silnici vedle sebe, mohli se pozdravit z očí do očí, tak jak to na vesnici bývá. Měl jedno sklo na oku, druhé na čele, aby mohl sledovat cestu i zprávy z mobilu. Vše asi zvládal, jenom ne složitý manévr předjetí. ?
Auto na boku napříč vozovky. Rozryté koryto, kameny na silnici, okno, brýle i samotný řidič na střepy. Posadil se vedle převráceného „bitevníku“s nápisem „Kurýrní služba Všudevčas“, rozžhavil cigaretu a zavzlykal. ?
"Umírám.“
?To se těžko člověku vyvrací. "Počkám, než pro vás přijedou.“
„... a nedoručil byste to za mne?“ Zeptal se. „V hospodě "Na vršku" čekají na maso na gril. Už jim hoří. A my jsme Všudevčas, víte?“
Krásné slunečné odpoledne, v hospodě Na vršku.
Dobré jídlo jsme zapili čerstvě namíchaným „dydžestývem“.?
"Jste tu šťastnej?“ Zeptal jsem se hospodského.
"Jsem." Usmál se hospodský. „Už nejsme taková díra, jako jsme byli. Život bych za naši vísku položil.“
?Společně při tom hledíme na památník obětí na návsi.
