Když do sklenky nalijete griotku a přes ní po kapkách vaječný koňak, vytvoříte jakousi větší pecku se strukturou mozkových závitů.
„Osvěžíme se mozkem v griotce, tím nic nepokazíme,“ navrhl jsem Arturovi při našem povánočním setkání v hospodě a objednal jsem „to“.
„Po Vánocích jsem vygumovanej.“ Svěřoval se Artur.
I já měl stejný pocit a tak jsme si dobře rozuměli.
Mám rád prázdné lokály, kde obsluha je tam jen kvůli vám. Byli na nás dva. Vrchní ve vzorně střiženém obleku neustále ve střehu, a kudrnatý výčepák. Byl velmi hbitý, připomínal čertíka. Takže všechno bylo v pořádku a jak má být. Byli jsme spokojeni.
Vzpamatovat se po Vánocích a současně si i postěžovat, že to na sto procent nebylo, to proto jsme tam přišli. Každý má mít nějakou tu „vrbu“ kvůli hygieně duše. V lesku jiskřivých ozdob u každého z nás něco drhlo. Vrchní a kudrnáč byli svědky našich utrpení, co jsme si postupně sdělovali a soucítili s námi. I tak to má být. Diskrétně odvraceli zrak, když jsme se rozvášnili. A že jsme se pěkně trumfovali.
U Artura byla ve sporu jeho sestra se švagrovou. Co tam taky padlo? "Šaty bys měla mít o kousek níž posazený, abys nevypadala jak usedlá stará panna." Kritizovala švagrová Arturovu sestru. Hodinu trvalo, než sestru vytáhli ze sousedního pokoje, kde usedavě po té hlášce plakala.
I u nás se něco podobného stalo, jenže s tetou. Že moderní nemusí být vždy vkusné, říkala. Že je dobré, řídit se citem a nejet podle časopisů. A že někdy je to jak drátem do oka.
„To je na koho? Na mě?“ Divila se máti.
Teta to očividně tak myslela, ale nepřiznala, jen hodila významný pohled na odložený balíček módních časopisů na polici. Nemohli jsme mít žádné pochyby, jak to je. Že je to na roztržku a na přes... však víte přes co.
„Účesy? Prošly?“ Otázal jsem se Artura. „Nemluvilo se u vás, jak je kdo učesanej?“
Artur přisvědčil. „To rozjel strýc plešoun, že u některých dam by čekal lepší nápady, jak se česat. Kyselejší pak už stolu byly jen jednohubky na talíři.“
Zajímavé bylo, že při tomhle tématu se kudrnáč u výčepního pultu vyšponoval tak, že byl jak pravítko a hned o dvacet centimetrů vyšší.
Artur si toho taky všiml a pokradmu ke mně: „Má kudrny přírodní, nebo je to trvalá?“
Neuvážená poznámka. Slyšel to zřejmě, zasyčel tsss.
O Vánocích jsme všichni citlivější. Ještě ta teta. Tam nám nedala pokoj. „Vynesené slepice by se měly chovat i po té, když už nenesou a né je zabíjet,“ To jsme téměř všichni brečeli, když tohle řekla. Nemusela nic takového říkat, že ne?
„Ale to nemusela, jistěže.“ Divil se Artur.
„K pláči by to nebylo by, kdyby nebyly Vánoce. K pláči je v tyhle dny tak nějak úplně všechno…“
U stolu se objevil vrchní : „… přání?“
„Ještě jednou to samé dáme. “
„Na čtyřku!“ zahulákal přes celý sál k výčepákovi a ten hned hup k flaškám a míchal.
„Když si lidé rozumí, tak si rozumí.“ Pravil Artur s obdivem. "A bez dlouhých řečí."
"Jo, empatie! Není třeba zbytečně mluvit, ale že má ty kudrny, ty mě zajímají."
"Nezakrývá s nimi on něco?"
Jak to Artur vyslovil, už jako by to byla pravda. "Ano.“ Přisvědčil. To se nedá vyloučit. "Je to čertovo kvítko. Může to být i tak.“
"Prosím, vaše mozečky.“ Informoval nás kudrnáč, když položil na stůl ten ďábelský nápoj. Griotka však už nebyla úplně stejná jako před tím. Vaječňák se rozplizl, ostře ohraničená vazká hmota připomínající mozkové závity byla ta tam, najednou se ve sklenicích válela šedě žlutá kaše.
"Nepo-ral jste něco size"?“ Divil jsem se.
Výčepák pokrčil rameny. "Po Vánocích nic není jisté, nechcete? Vraťte! Vraťte se v čase." Zachechtal se ďábelsky a šel vyhlížet, jaký host mu ještě přijde.
Kývali jsme pokorně hlavou, že i tak to bude dobré. Špatně jsme zakrývali svoji obavu. "Čert, aby to vzal."
„Arture?? Už se na ty pohádky nesmíme dívat."
