/povídka/ Když vidím, jak se křídlo klepe, mám strach. Není dobré být tam dole, ale valné to není ani nahoře. Oceán mě znervózňuje.
adadafoto.webzdarma.cz
„Všiml jste si mé ženy?“ Zeptal se pán vedle. „Tři řady za námi.“
Neměl bych tak zkoumat ženskou, která patří chlapovi vedle, ale otočím se.
„Asi je vám divné, že sedíme každý zvlášť. Jsme v rozvodu, víte? Možná nechce, abychom umírali spolu, až to bude padat.“
„Naše letadlo bude padat ??“
„Vždycky chtěla umřít nad oceánem. Je možné, že má bombu v kabelce.“
„To je ale šílené??“
„Kabelku neprotáhla detektorem, to je jisté. “
„Proč o tom neřeknete pilotovi? O tom přece nemůžete mlčet.“
Pokrčil rozpačitě rameny. „A co když ji tam nemá?“
Nechápu, proč by se právě kvůli tomuhle chlapovi, který vypadá jak klouzek, měla taková štramanda zabíjet. Viděl jsem podobnou ženu na plakátu za výlohou Lyndy Coiffure v kadeřnictví u Trocadera. Krásná ženská. O takovou ženu každý muž vždycky stojí. Naopak ony zase nestojí o každého. A teď prý, že tenhle je její muž? Jestli ti dva k sobě skutečně patří, pak to samo o sobě je podezřelé.
„Vy se ptáte, proč má žena chce, aby letadlo bouchlo v deseti tisíci metrech nad hladinou oceánu??“ Pokračoval klouzek.
„Neptám. Já věřím, že kontroly na letišti jsou odpovědné.“
„Tak já vám to řeknu. Protože až to sletí, bude slavná. Bude mít fotku ve všech novinách. A o to jde. “ Prohlížel si mne odshora dolů a opačně. „Vy byste za ní nezašel?“
„Proboha proč?“
„Třeba z ní něco vytáhnete. Dobrý nápad, ne?“ Pochválil sám sebe. „Zajděte!“
Koušu si nehty, hledím na hladinu deset tisíc metrů pod námi. Na hladinu, která nás za chvíli možná všechny spolkne a nikdo se nedozví, proč.
„Máte krásnou ženu.“ Přiznal jsem.
Křídlo se klepalo, já se klepal. Tenhle stav nemohl dlouho trvat. Mohl bych vedle ní přijít na jiné myšlenky. Spíš vedle ní, než vedle klouzka. A tak jsem se zvedl a zdvořile se jí představil. Začal jsem tím, že jsem ji zahlédl na plakátu u Trocadera za výlohou v kadeřnictví. Pobavilo ji to a řekla: „Proč ne?“
Jestli si o tom kadeřnictví můžeme promluvit někde bokem.
Dosedli jsme na prázdná sedadla v zadní části letadla. Neptal jsem se na kadeřnictví. Šel jsem rovnou k věci. „Znáte toho pána? Tam vepředu, co jsem vedle něj před chvílí seděl?“
„Ne.“
„Říká, že je váš manžel. Taky říká, že chcete vyhodit letadlo do povětří.“ I při tak vážném obvinění zůstávala klidná. Možná si myslela, že i toto téma je docela originální. Dokázala se hezky usmívat. Nalinkované vodorovné obočí se nepohnulo, nervozitou netrpěla. Přesto, nemohl jsem si nepovšimnout, že její útlé ruce ani na okamžik neopouštěly kabelku. Přisvědčila, že mám těžký úkol, když jí mám rozmluvit takovou katastrofu.
Ještě jednou jsem se ubezpečil. „Tak není to váš muž?“
„Pane, ten člověk si z vás i ze mě udělal dobrý den. Byl byste pěkný trouba, kdybyste si to nechal líbit. Objednejte dva panáky a nechte si je od něj zaplatit. Jestliže říká, že je můj muž, tak je přece zaplatit musí.“
„To nebude chtít, když to není váš muž.“
„Nemůže z toho tak rychle vycouvat, jděte a řekněte, že vše je na dobré cestě, že už jsem se uklidnila.“
Nemohl jsem za ním zajít, pochopitelně. Já na takové fórky nejsem. Jsem vážný člověk. Aby se to nějak uzavřelo, zašel jsem za stevardem a ty dva panáky objednal v tichosti na sebe. Paní nemusí vědět, jak jsem to udělal. Stevard však váhal.
„Jsou oba pro vás? Některým lidem tady nalévat nesmíme. Někteří z cestujících jsou na seznamu podezřelých osob. Jsou pak problémy, chápete?“
"Nevěděl jsem, že letecké společnosti mají takové seznamy.“
„Převážně těch, co moc chlastají, jsou agresivní a měli někdy nějaký problém s dodržováním bezpečnostních pravidel.“
Předal mi tác, na kterém se blyštily dvě skleničky. „Věřím, že jste zodpovědný člověk, jistě víte, co děláte a komu druhou skleničku nabízíte.“
Jsem zodpovědný, ale tolik zase ne. Problém však byl, že jsem si nedovedl představit, jak se k té dámě vrátím a budu jí složitě vysvětlovat, že jsem nedokázal zařídit odvetu za podivnou hru toho blbečka. Nakonec jsem zariskoval a ten tác se skleničkami jsem k ní donesl, jako že ten chláp nám je tedy opravdu zaplatil. Bylo to bleskurychlé. Jednu kopla lačně hned do sebe, druhou, aniž jsem mohl nějak zareagovat, hbitě odnesla svému "manželovi" dopředu. I on po ní bleskurychle hmátl a nedočkavě obrátil do sebe.
„Vůbec nechci předjímat, co může nastat. Jste nezodpovědný." Ozval se za mnou vyděšený hlas stevarda."
Byl jsem zdrcený. Obelhaný, zintrikovaný ze všech stran. Madam se vracela na své místo vrávoravým krokem.
„Jdete si pro další, paní? Nedají vám. Protože jste na seznamu problematických osob!“
Dívala se na mne s opovržením. O metr za ní se kolébal ten její klouzek. Nafukoval se, jako to dělají ti, co se chtějí prát. „Vy jste mi sváděl ženu, jsem slyšel.“
Praštil jsem ho jako první. Radši dřív, než aby bylo pozdě.
Sesypali se na mne, svázali a rozvázali až na letišti.
Stevard si vychutnával svoji nadřazenou pozici, když mě zapisoval do svého seznamu.
„Nic proti vám, pane,“ říkal, když se u dveří loučil, „Jste problematická osoba. A musíme se jistit.“
