6. kapitola románu Láskaři. Masopustní bál v sokolovně na malé vsi je plný velkých událostí. Nejdříve to tam pořádně "jiskří", pak se "blejská", nebýt ženských, byl by klid, ale když on vlastně nikdo takový klid nechce.
kapitola 6.
Před osmdesáti roky, když lidé na malých vesnicích stavěli sokolovny, nezapomněli při jejich stavbě ani na pódia. A tak se dodnes v těch fortelně stavěných domech dá provozovat muzika s malou kapelou a muzikantům je tam dobře. Na pódiu se hraje, pod pódiem se tancuje a taky pije a konzumuje. Babky vzadu za jevištěm smaží na dvouplotýnkových vařičích řízky a když jsou hotové, tak je tomu, kdo si přijde, rozdělují. Na talíře se ve Sklenařicích nesložili, prý je lepší, když si každý z domova přinese svůj. My jedli z plastových talířů. Docela hnus, když se to ohýbá a kroutí, ale řízky se nekroutily a dobré byly. Když nechcete pít pivo z kelímku, měli byste si přinést sklenici svoji. Takže my z kelímku. Na dlouhých stolech se schází obvykle docela dobrá sestava koláčů, salámů, sýrů a chuťovek napíchaných na párátka. Jíst bramborový salát rukama jsem se neodvažoval. Zapatlal bych klávesy. Takže z plastu. Ale také se to dalo. Zaslechl jsem, jak si dvě holky povídaly o receptu na buřty v octě. Kolik dát vody, kolik dát octa, kolik koření a tak. Největší totiž prý je, najít správný poměr. Když se neví, kolik se sní buřtů, je těžké dopředu poznat, jaký ten poměr je správný. Nemá cenu se v tom zase tak moc pitvat, prostě vybrat si můžete z různých poměrů a oni to tak dělají. Vybírají poměry tak, jak to přijde. Nevinnost sama. Takhle to bylo s nimi loni. Letos se mi už tak nevinné nezdály. Jedna z těch holek, Růža, mě přinesla z domova mkovový příbor. Vyrostly jí za ten rok prsa z dvojek na trojky. Ta holka nenechala v klidu nikoho. Když jsem s ní mluvil, už jsme se nebavili o řízkách, ani o utopencích. Rodiče jí poprvé dovolili, aby tancovala s dospělými a ona to náležitě využívala. Říkal jsem jí, aby to nepřeháněla, že dospělí nejsou vždycky hodní. „Tváří se, že tě držej na zádech, ale držej tě za zadek.“
„Nic tak zlýho, ne?“
„Nebo třeba... za prsa a říkaj, že omylem.“
„.... jiskření, ne? “
Svěřil jsem se s tím klukům. „Veřejně se tady omakávají a říkaj tomu, že jiskřej.“
Lukáš, navrhl, abychom pustili hudbu z repráků, a šli taky jiskřit. To však těžko mohl, když tam byl s Andulou. S chutí jsem mu to připoměl.
Růžena nejčastěji tancovala s „vyskočem“, který byl každému pro smích. Nikdo ho nešetřil. Růža k němu však byla ohleduplná. To byla věc, kterou jsem oceňoval. Bylo jí sice pořád ještě málo, snad šestnáct, ale už ženská s mateřským citem. Řádila s Pepkem a ochraňovala ho.
„Pepku!“ Pokřikovali na chudáčka od nejbližších stolů. „Budeš se ženit??“
Poskakoval při tom z nohy na nohu. „Vezmu si Růžičku.“
Sešli jsme se s Růžou jako bychom se rozešli včera, měl jsem od ní kovový příbor a že prý se sejdeme o pauze za sokolovnou. Všichni to museli vidět, že kromě „vyskoče“ věnuje největší pozornost mě.
Když byla pauza, šel jsem na domluvené rande s Růžou za sokolovnu. Věděl jsem, že ji obejmu. Dlouho nešla, pak se konečně v osvětlených dveřích objevila, za ní její věčný stín Pepek. Než jsem k nim došel, přijelo auto, někdo Růžu vtáhnul dovnitř a odjeli. Běželi jsme s Pepkem za tím autem, ale i když jsme měli dobrou kondici, museli jsme to vzdát.
„Znáš je?“
„No klucíí.“
„Klucíí, ale znáš je?“
„Klucíí.“
Růža se vrátila do sálu asi za hodinu a měla cucflek na krku. Tvářila se velmi sebevědomě, někdo by řekl, že přidrzle. To nevypadalo na únos. Odjela s nimi jistě dobrovolně. Z rohu sálu, kde seděli její rodiče se ozval pád převrhnuté židle, velký chlap, patrně otec, si k ní razil cestu. Pepek zastoupil pantátovi cestu. Rozpřáhl doširoka ruce, aby mohl dívku chránit. „Budeme se brát.“ Řekl Pepek. „Vezmu si Růžičku.“ Dostal od pantáty pár facek. Asi by mu je i vrátil, kdyby nepřiběhli chlapi, a neodtrhli je od sebe. Holka seschovala u nás za závěsem, našla tam dveře do šatny, a zamkla za sebou. Tady ovšem probíhal Andulin kurs vaření čaje. Andula nezapomínala na své podnikání a s různými zájemci o ezotériku, věštění a zdravé čaje předváděla jakési „demo“. Přivítali Růžu jako dalšího zájemce, samozřejmě s pobavením, když viděli to znamení vášnivého vzplanutí na krku.
„Průser.“ Poznamenal Lukáš naprosto věcně. „Jestli se děvče nepřizná, kdo jí ten cucflek udělal, budou si celé Sklenařice myslet, že jsi to byl ty.“ Vítek mu horlivě přikyvoval.
„Lámal jsi ji, měl jsi s ní rande vzadu za barákem, jestli na ní uhoděj, udá tebe. Musíme se bránit. Já na to ale nemám.“
„Kovbojové nás zlynčujou.“Dokončil Lukáš.
Účastníci ezorérické seance mezitím rozebírali v šatně podrobnosti, jak vznikají cucfleky. Všichni se pokoušeli najít přijatelné řešení, jak případ uzavřít, aby se holka nemusela schovávat. Málem opadala omítka, jak se při tom řezali smíchy. Láska je láska, a tak dále, zpívali. Růža nemluvila, nechávala si své tajemství.
Nakonec si Andula k sobě přitáhlaLukáše a nařídila: „Taky ho chci!“ Nastavila krk, Lukáš se zakousl a za chvíli bylo ve Sklenařicích o jeden cucflek navíc.
Poté s tím razítkem Andula vystoupila na pódium, ukázala na krk a pronesla:
„Kdo toho svýho nehledá, nikdy ho nenajde.“
V sále to šumělo. Dlouhé hvízdání. A pak od Anduly šokující tečka. „Někdy se probouzím úplně vytřeštěná. Že se už o tom jen píše ve starejch knihách.“
Ozvalo se nesmělé zatleskání otevřených dlaní, za chvíli se k tomuhle osamělému projevu přidával pramínek po pramínku, až se spojil do řeky spontánního aplausu.
„Láska je láskááa...á.“ Ječel zase někdo za našimi zády.
„...a holky s holkamááá.“ Přidávali se další. Já rozehrál pár akordů téhle provokativní písničky, kluci se přidali a v sále letěly paže nad hlavy. Vše se dostávalo do normálu. Říká se, že několik dalších dní pak jisté sklenařické ženy chodily s pečlivě ovázanými šátky kolem krku. Ukrývaly pod nimi řadu cucfleků, důsledky té noci a jejích vášnivých objetí.
Pokud jde o nás. My jsme z průběhu pochopitelně nic neměli. Byli jsme po řízcích, bezedných kelímcích piva a i dlouhého hraní. V autě pak Vítek uzavíral celou návštěvu vysoce intelektuálním rozborem.
„Tady ve Sklenařicích nám rozumějí.“ Víc říci nemohl, zvrátil hlavu do sedadla a usnul. Lukáš už dávno spal.
Zeptal jsem se Anduly, jak je.
„Zájezd pěknej a vy jste taky pěkní.“
Svým způsobem taková odpověď musí potěšit. Byl jsem rád, že to tak řekla. Kluci evidentně spali. Najednou jsem dostal odvahu. „Já tě Lukášovi jednou přeberu, víš to?“
„Jako nazpátek?“
Hezká řeč, ne? V každém případě neřekla „ne.“
„Myslíš, že Lukáš spí?“ Zeptal jsem se.
„Myslím, že spí.“
„Takže co?“
„Nevím. Máš přece telefonní číslo.“
Ano, to jsem měl. To byla pravda. Pořád jsem ho ještě nevymazal.
Otočíme se na bok, jsem líný.
Schovávám si lenost, aby pak vyniklo probuzení.
Kdy „pak“?
Mám zavřít oči, že chystá překvapení. Takže zavírám.
Zmizí, nevím proč, v kuchyni. Přinese víno? Že by?
Dělám, že nevím, co vím.
Kde je ten krok na který čekám?
Sklání se, letmý dotek a budu připravený na všecko.
Probuzený.
Sype mi do klína kostičky ledu. Zlomyslnost je její hlavní slabost.
