„Pokud aspoň v Odpoledních zprávách nebudeš, jako bys snad ani nežil.“ Jedna z podstatných zásad kampaně PR.
Do velkého novorenesančního domu se snažil proklouznout rozcuchaný, roztěkaný, rozčilený člověk, dožadoval se, aby ho vpustili do velkého sálu, kde se konal Ples dárců.
K tomu by ovšem musel mít pozvánku. Žádnou neměl. Byl to filmový režisér a znal triky a finty, jak ohromit, zapůsobit, přesvědčit. Představil se. „Režisér Vlk.“
Biletářka u vchodu ho upozornila, že větší částky se odevzdávají v prvním patře, ona v přízemí jenom kontroluje pozvánky. O Vlkovi netušila ničeho nic. Byla velmi mladá.
„Pozvánku najděte a bude vše v pořádku.“ Bez pozvánky do sálu prostě nikoho nevpustí. Neochotně sáhla po fasciklu, kde měla jména pozvaných. „Jak jste říkal to jméno?“ Dlouho listovala. „Nemám.“
Biletářské pouchle s brýlemi na špičce nosu, na svůj věk neuvěřitelně přísná. Rozpažila. Kvůli svědomitému plnění své povinnosti, byla ochotna i zemřít.
Vytáhl jeden trik ze staršího filmu: „Vám nejdou hodinky?“
Levačku s hodinkami přiložila k uchu, čímž nevědomky uvolnila polovinu vykrytého prostoru. Nebylo v jejích silách aby Vlkovi zabránila v průniku, bleskově se vmísil do davu, a zmizel nešťastnici z očí. Opustit střežený vstup by bylo však ještě horší porušení povinnosti.
Kupodivu rafinovaný režisér Vlk však paradoxně nestál o to, aby zůstal nepoznán, viditelně na sebe soustřeďoval pozornost.
Potuloval se hrdě po sále, klaněl se větším hloučkům, pak i menším skupinkám, nakonec byl rád za opětovanou poklonu od číšníka.
Po chvíli ho oslovil malý drobný mužík se zlověstně přimhouřenýma očima. „V zájmu pořádku, pane režisére… nepůjdeme?“
„Vy mne znáte? Óó? Odkud?“
„Občas se dívám na televizi.“
„Tak vy mne znáte!“ Mlaskl si režisér spokojeně. „Dobře děláte. A kam chcete jít?“
„Musím vás vyvést.“
„Nemáte na to.“ Odpověděl rejža a napadla ho trapná výmluva. „A není mi dobře.“ V takovém případě vždy sahal po sklence, měl štěstí, kolem právě v rukou číšníka pluly na táce. Stihl čapnout hned dvě. „Připijem si. Co říkáte? Do smrti dobrý?“
Ochránce pořádku něco takového nepřipouštěl.
Napil se sám. Vzápětí mu mužík hbitým hmatem zkroutil ruku. Režisérovi to nebylo příjemné. I teď si však věděl rady. Mockrát pro účely akčních scén nacvičovali chvaty i protichvaty. Pravou nohu předsunul před levou, aby svého soupeře vychýlil z rovnováhy, hned poté do něj drknul zádí, levou nohu nenechal nečinnou a zkusil ji také zapojit. Po krátkém strkání skončili oba na parketách.
Přibíhající kameraman s pohotově zapnutou kamerou nebyl spokojený s postavením osob. Od dveří ke zmítající dvojici přibíhala biletářka, ale zdálo se mu že je moc v zákrytu.
„Tady, tady… na nás,“ volal na ni kameraman „trochu vlevo!“
Dívce nebylo milé, že jí určuje úhel, do své práce si nechtěla nechat mluvit. „Jako by toho bylo ještě málo!“ Volala zoufale. „Maxime, vole, co se pereš?“ Nebylo totiž v zájmu Plesu prezentovat se neúspěšným vyhazovačem. To se skřítka-vyhazovače dotklo. Výrazem a tlumeně syčeným nesouhlasem dával najevo, kam by byl nejradši, aby všichni šli.
Jedna z přihlížejících dam se ho zastala. „Vždyť se nepral, jen zakopl.“
„Živá voda! Propadák! Neznáte?“ Poťouchle vyprskla jiná žena směrem k těžce se zvedajícímu Vlkovi. „Pff!“
Ústa režisérovi poklesla, z koutku mu vytekla slina. Ztěžka dopadl na přisunutou židli. Už si nechtěl připít.
Z davu vystoupil muž s černými brýlemi nasazenými na lebce. Kdosi v něm poznal filmového kritika, a jak to proflákl, všichni okolostojící hned uctivě ustupovali. „Živá voda nebyl zas tak špatnej film,“ pravil kritik. „Viděl jsem to…myslím že… dvakrát.“ Někdo se odhodlal k potlesku.
Skřítek-vyhazovač přestal být uražený, zvedl něžně bezvládného režiséra ze židle a za uznání tohoto lidského gesta a výkřiků „bravó“ ho odnášel rozvážným krokem na čerstvý vzduch ulice.
„Máš?“ Zeptal se zvukař kameramana.
„Mám.“ Odpověděl kameraman.
„Já ne…“ Vzdychl kolega. „Mohl přidat."
"Ale …stejně nic neříkal.“
„Neříkal? A… vezmou nám to??“
„… musí se vždycky něco říkat?“
"Já bych neřek´."
A tak zavřeli „kabelu“ a odjeli . Televize je velký žrout zpráv ze společnosti, potřebovali něco takového a neříkali, že by se muselo vždycky něco říkat.
*
