Píše mi krásné esemesky. Třeba : „Přijdu ve 14.hod.“ A když odpovím, přijde další: „I dřív můžu?“ Dá se láska vyjádřit lépe? Ona ji tak vyjadřuje.Ona je hvězda, chápete? A hvězdy jsou jiné přeci.
Kristýna ví, že nejsem cyklista a přesto mě posadila na kolo s přáním, abych napodobil vítěze Tour de France Leducqa.
Kdo byl Leducq? Dvojnásobný vítěz Tour de France. Kristýna ho obdivuje jako nikoho. I když to je dávno, co jezdil. Na jedné Tour spadl, byl v bezvědomí a přesto ji vyhrál. A Kristýna na mne, že to by byl teda chlap pro ní.
„Aby byl v bezvědomí?“ Ptám se.
„Ne. Aby i po tom, co je v bezvědomí vyhrál závod.“
"Jak mám zkusit bezvědomí?“ Divím se.
Tak abych to prý aspoň zkusil. Abych vyjel někam. Nejlépe na trať, kterou jezdil Leducq. Jejím snem je i fotka z místa, které je s Leducqem spjato. Tak si to mám přebrat.
Dokáže být tak velkorysá.
Tisíc třicet pět kilometrů mne čeká. Hory i roviny. Široké i úzké cesty. Někde daleko za mnou Kristýna, daleko přede mnou Francie. Kristýna čeká na mé průběžné zprávy. Všechno se dá ale předstírat, ze všeho se dá vylhat. Až nebudu schopen, pošlu jí selfie s osobně namalovaným vývěsním štítem Leducqovy kavárny v Mériel. Vyvěsím ho na jakýkoliv domek. Nepozná, že jsem to pořídil v jižních Čechách. Až dostane selfie "Leducqova domu", bude spokojená i já budu spokojený. Ne, nepojedu za Leducqem až do Mériel jen proto, abych tam opřel kolo. Nejsem blázen.
Jednoho dne jsem napsal zprávu: „Jsem na břehu řeky Oise. Všechno mě bolí. V dlaních, nohách, zádech bolest, tak jak to bývá u cyklistů, co překonali tisíc třicet pět kilometrů.“
A byl jsem u Českých Budějovic. Cha!
„Mériel je téměř lázeňské město se spoustou příležitostí. Majitel kavárny mne objal, když jsem mu řekl, že jsem cyklista, který obdivuje Leducqa. Večer jsme slavili. Zpěvačka jakoby byla oblečena jen do perel, skoro nahá, lebedila si na desce klavíru, odhodila klobouk, stále mně nalévala do sklenice sekt. Tanečnice na pódiu měly buřinky, vyhazovaly je do vzduchu a pak nešikovně zakrývaly obnažená /!/ ňadra. Jedna černovláska s červenými korály kolem krku si mne vybrala jako náhradu za milého na moři. Tak jsme byli dva, co jsme byli sami a to nás sbližovalo."
Takhle jsem všechno popsal, aby bylo jasné, že jsem byl opravdu v Mériel.
A mohl jsem se vrátit. V podmínce cesty nebylo, že se musím vracet na kole. Jel jsem z jižních Čech s vítězným úsměvem na rtech zpátky vlakem. Věděl jsem, že nastanou zcela zbytečné podezřívavé otázky. Slyšíte v těch otázkách údery kol vagonu vracejícího se za Kristýnou z Čech do Čech... , však to ještě domyslím. Však mám ještě čas, abych přišel na to, odkud to jedu. V každém případě dosáhl jsem toho, co Kristýna chtěla, byl jsem blízko bezvědomí. Sílu mé vůle to prověřilo. Teď záleží na ní. Je jenom na ní, jakého mne chce mít ve své planetární blízkosti.
