Nestydatá cukrářka /povídka/

Vyskytovala se často vedle různých postav, vedle takových, o kterých pochybujete, že by vám snad poskytly něco hodnotného. Ona jim však věnovala veškeré své umění poctivé ruční práce. Byla to nestydatá ženská bez zábran.  

Neštěstí Gonzálese, šéfkuchaře hotelu Paradise, sílilo. Že by v restauraci v poslední době bodoval se svým menu úrovně světové třídy? Ani náhodou. Nic nepřebilo atraktivní nabídku marcipánových zákusků cukrářky Viktorie. Na jejím pojízdném pultíku vynikaly figurky mládenců, slečen, oblečených i svlečených v nejrůznějších objetích a odvážných polohách. Ano i takových, co se fotí pro pánské časopisy. Když s tím projížděla mezi hosty, málo koho to nechávalo chladným. A nejen ta přehlídka. Hluboký dekolt cukrářky nad tím vším. Každý návštěvník Paradise potřeboval domů odvézt suvenýr, kterým by doma doložil, v jak kouzelném hotýlku byl. Hosté se mohli přetrhnout, aby jim nic neuniklo. Inceríble! Erstaunlich! Amazing! Bravo!!
Co nabízel Gonzáles? Dříve si ho hosté volali až ke stolu, aby doporučil svou „prima classu“. A bývali v sedmém nebi.

„Po polévce rabo del torro - pečenáááá býčí oháňka se zeleninou, a pak dezert milochas – listové těsto plněné vanilkovým krémem. Jak pozdrav z nebe, vážení.Naše polévka „garbéééra“ hladí a hřeje jak hevááábný polštářek. Poezie, slunce, polibek v každééém soustu. Vááážně garbéra je tak lahodnááá.“

A s tím byl najednou konec. Po příchodu Viktorie si už šéfkuchaře ke stolu nikdo nezval . Na jeho zpěvavé „áááá“, „éééé“, na laskavý, dobrosrdečný, nakažlivý smích, kterým dokázal podporoval chuť k jídlu, hosté najednou nebyli zvědaví. Natěšeni byli na cukrářku. Zvát si ke stolu oba, to ale nešlo.
Gonzáles čím dál častěji postával u dveří kuchyně bez povšimnutí a zbytečně doufal, že se vše  vrátí tam, kde to bývalo. Viktorie naopak proplouvala jídelnou mezi stoly jako královna.
„Co vám dnes nabídnu, pane Belloti?“
„Tam od toho dvakrát... i pro kamaráda si nechám zabalit... a ještě toto...a toto... mám taky souseda, víme...?“
Viktorie věděla. Samozřejmě, že byla připravena. Každého si získala, když do balíčku decentně přibalila jako prezent i svou figurku s důkladně propracovaným mohutným poprsím v hlubokém dekoltu. „Pro vzpomínku, abyste zase někdy přišli, víme?“
„Přijdem, přijdem!“ Přisvědčovali mlaskavě pánové, nehledě na to, jak kysele se tvářily jejich manželky.
Gonzáles byl přesvědčený, že restaurace upadá. I když se trochu mýlil v posouzení proč.
Objednal se u majitelky hotelu madame Cappiové. Byl stručný,rozhodný, v hlase pevný. Přišel sdělit, že za nastalých okolností, musí odejít.
„Buď já, nebo ona.“

Madame Cappiová chmurně hleděla na krajinu za oknem a neměla se dlouho k odpovědi. Ona věděla, že v těch „nastalých okolnostech“ se její šéfkuchař plete. Na protější stráni stahovali traktorem dlouhé ocelové lano lanovky, od paty nosníku létaly ve vějířích oranžové jiskry, padl další sloup, vše odvážel velký náklaďák do šrotu. „Sezóna skončila, Gonzálesi. Nedivím se, že hledáte štěstí jinde.“
„Sezóna skončila? Madame... tady jde přece o něco jiného. O figurky z marcipánu! Stáváme se lacinou, podlézavou kategorií. Něčím jako cukrárnou!!“
„Takový už je obchod, Gonzálesi.  Všechno kolem nás se pravidelně mění jak roční období. Život je nahoru dolů.“

To, že se hotýlek Paradise nemohl uživit,  ale nebylo jen kvůli střídání ročních období. Horské středisko Borau dostihla konkurence ze zajímavějších lokalit. Vedení železnice vymazalo vlakové spojení na mezinárodní tratě.  Celé Borau se vlastně ocitlo na vedlejší koleji.

Gonzáles žmoulal v rukou bílý ubrousek, roztržitě stále čekal  jasnou odpověď na své dilema. Nemyslel to zas tak vážně. Majitelka hotelu ho přece dlouho zná, musí vědět, že se unáhlil, že marcipánoví pidižvíci nemohou být důvodem k jeho odchodu. Chtěl jen poukázat na vážnost situace.
„Vás, madame, marcipán nepohoršuje?“ Ptal se  už nepříliš jistým hlasem.
Řekla jen: „To je trend.“
Tmělo se mu před očima. V jeho duši smutek už přetekl, uchytil se v roztřesených prstech i očních víčkách a jak se to snažil  usilovně zakrýt, skoro přeslechl, jak madame Cappiová říká:
„... ráno se sbalil a je pryč. Chápete? Je pryč i s ní!“
„Kdo? S kým?“ Koktal Gonzáles překvapeně.
„Cappi, Gonzálesi. No ano. S tou cukrářkou! Zrádce! Snad že si myslí, že to s ní bude mít lepší. “
Gonzáles madame rychle podal ubrousek, z očí jí stékaly slzy. Chtělo se mu  jásat, skákat radostí. Strašně chtěl říct, jak dobrá zpráva to je, zas bude dobře! Ovládl se pochopitelně. Věděl, co se sluší a patří. Také zvolil plačtivý tón. „Cítím s vámi velkou bolest, madame.“
Madame mu vděčně potřásla rukou. „Nikoho jsem nikdy nezdržovala, Gonzálesi. Ani vás  nebudu. Jistě se někde uplatníte. O mne strach nemějte. Takových cukrářek je. Hned zítra se přijde jedna ukázat. Snad se mi hotel přece jen podaří dát dohromady. Hodně, hodně štěstí a děkuji.“

Svět je plný nespravedlivosti, pomyslel si Gonzáles. Se zkřiveným úsměvem, který u něj dosud nikdo nikdy neviděl se rozloučil. Jen za sebou naprosto mimo  tradiční srdečnost, práskl dveřmi.