Je tisíc jasných věcí, milion nejasných věcí. Které jsou jasné a které jsou nejasné?? Jen v jediném je jasno.V tom, co je jasné a co je nejasné, není jasno.
Při tesání hrubého trámu vidíme, že strom se skládá z třísek. Můj Teodor tesá kmeny stromů na trámy a třísky, co lítají od sekery, pak zametá vláčným pomalým pohybem od sebe. Něco jako jedna z těch třísek jsem já. Jednou se mnou zamete, to vím.V poslední době mám nějak daleko k Teodorovi.
Když Teodor navečer práci končí, sedne si před dům a zpívá. Brnká na kytaru a já slyším: „… buonasera la vecchia luna.“
„Dobrej večír, starej měsíci,“ zpívá. „Dobrej večír, siňoríno.“
„Jaký smysl má ta píseň?“ se ptám.
Teodor je v poslední době brutálně jiný. Je zoufale jiný, než jsem já. Když řeknu: „Dost už Teodore, zpátky na zem...,“ nepochopí. Prostě chaos, jestli znáte to slovo.
Že snad nemusí všechno vysvětlovat. Jak ale pak mám vědět, co chystá. Ta píseň je podezřelá. Jsem já na stejné úrovni se starým měsícem?? Mluví se mnou jak s kládou, nad kterou stojí se sekerou. A to přispívá k dalšímu chaosu.
Takovou píseň, co chutná jak rozplizlý žloutkový věneček já nechci poslouchat! Chci něco srozumitelného. Chci ostré, čitelné koření rozhozené po topince třeba. Takovým býval i Teodor. Vždycky pravda i když pálivá. Koření mého života. Dám papriku a vím, že bude pálit, ne? Dám žloutkový věneček a nevím nic... Teď mám sladkého, nakyslého, rozplizlého Teodora, někde uvnitř vyplněného máslem, nebo ztuženým tukem. Co jako mám čekat? Než se na mně vrhne, taky řekne „dobrý večer, starý měsíci“? Jakou chuť může mít takový Teodor s přeslazenými drobky na rtech? Nic nevíte. Ani já.
„Co si dáme dneska k večeři Teodore? Topinku, nebo věneček?“
„Úplněk.“ řekl. „Dnes je úplněk. Při úplňku je všechno jasnější a hezčí. Při úplňku začnou zpívat ptáci jak ve dne, láska je intenzivnější a rostou houby na příklad.“
No nic. Aspoň se rozmluvil.
Buona sera signorina, buona sera...
E difficile sussurrare una buona sera
Buona sera la vecchia luna
„Dobrý večer slečno, dobrý večer, je těžké šeptat dobrý večer, dobrý večer starý měsíci.“
„Víš o čem zpíváš? Víš o čem mluvíš? Neplácáš? Každé slovo musí mít svou váhu. Musí mít opodstatnění a musí být jasné. V písni... a ve všem.“
Zlobit se nesmím, chtěla jsem Teodora, co uměl líbat a hluboké myšlenky jsem nečekala. Líbat uměl! Teď řešíme s kým se loučí... a proč šeptem?? Časem ztrácíte přehled .
Odpověď je zvláštní. Prý, že předehra, než půjde do akce.
Okamžik!! Moment! „Do akce???“
Ubohá odpověď. Prý, než mě sežere ze samé lásky. To ať povídá holubům. „Dobrý večer, starý měsíci“ se zpívá v roztoužení, nebo před večeří?“ Tady prosím... u toho se pozastavme.
Je třeba na důkaz lásky hulákat brutální píseň podobnou žloutkovému věnečku?
Ne, není, není, není...udělej si jasno a přestaň kvákat, Teodore.
