Každý prožil svou lovestory. Proč ji tedy někomu upírat, jen proto, že se o ní nenašel žádný doklad ? A proč ji nevzkřísit třeba i po sto osmdesáti letech?
Den jako vymalovaný, říkal si profesor Dunka, když kráčel po vltavské náplavce směrem k restauraci Paroplavba. Měl tam schůzku s přítelem restaurátorem Rainierem. Chtěl mu vyprávět o studentce, která ho minulý týden navštívila s podivným nálezem dopisu, který dokazoval, že Mozartův syn Franz nezemřel bezdětný, jak se doposud tvrdilo. Zlobilo ho, že to mělo všechny znaky podvrhu a že měl velké podezření, že se na něm jeho přítel podílel.
Je hodně věcí na světě, které by se měly dvakrát prověřit, nemají-li vypadat jen jako senzace. Profesor si nic ověřovat nemusel, chtěl vysvětlení.
Dole u řeky se vždy kráčí pomalejším tempem. Slunce hřeje do zad, hází dlouhé stíny, všechno je intenzivnější, záře, stíny, snění i pochybnosti. Jak se blížil k restauraci, chůzi znatelně zvolňoval, na židli nakonec dosedl už rozkolísaný a do řeči mu nebylo.
Nakonec to přece jen vyklopil. Přítel přitom hledal mezi zuby uvízlou kůstku z rybí polévky a nenechal se z této činnosti vyrušit. Hned první větou všechno přiznal. „Byl to dobrý nápad. Ano, byla za mnou tvá studentka, že potřebuje udělat dopis. Trochu jiný, než ten, co našla v archivu. Ano, trochu ten originál pozměnila. Bylo mi jasné, že někdo bude muset mou kopii znalecky ohodnotit a nejlíp, když o ní nebude mluvit jako o kopii a potvrdí, že právě tento list je originál. Takže … byla za tebou?“
Profesor také nabíral na lžíci svoje sousto polévky a také se snažil tvářit nevzrušeně. Raději ji však zase vyklopil zpátky, aby její obsah nevyprskl.
„Přesně. Chtěla, abych to uznal za pravé.“
Reiner pokračoval. „Polovina devatenáctého století. Nebyl problém. Mám kalendář z roku 1830 zakoupený v antikvariátu. Jsou v něm i prázdné stránky, aby si kuchařky mohly zapisovat recepty, poznámky, nebo případně – psát dopisyt. Tak jsem to použil. Umím inkoust. Umím i písmo, opravdu umím, viď?“
Ano, Rainer uměl vstupovat do historie. Bohužel, pokud restauroval deskové obrazy, nebo fresky, žádnou slávu mu to nepřineslo. To už je úděl. Milovníci umění nechtějí přicházet o iluze autentického setkání s minulostí, chtějí věřit, že všechno, co vidí, dělali mistři před sedmi sty lety. Nikoho moc nezajímá štětec restaurátora. Není divu, že moderní doba mu přinesla trochu hořkosti. Jakoby ti, co si u něj práci doposud objednávali, zjistili, že všechno, co měl udělat, už udělal. V poslední době se musel přeorientovat na výrobu naprostých pitomostí, na hrnky s hřebíky trčícími ze dna , na konvice s oušky obrácenými dovnitř, vrtící se perpetua, hlavolamy atd. Suvenýry pro trhovce. Když za ním přišla studentka Znamenáčková a objednala si u něj dopis komtesy Cavalcalbó, byla to nakonec příjemná změna, na kterou s chutí přistoupil.
Profesor stále doufal, že přítel odpoví, že v kopii nahradil jen pár nečitelných písmen. Jenže Rainer to s chutí vyvrátil.
„To je běžné, že se musí něco domýšlet. A proč bychom měli slečnu Znamenáčkovou zklamat? Vymyslela pěkný příběh oproti šedivému, zaprášenému, nezajímavému.“
„Co je na něm tak pěkného!?“
"Je sexy."
"To nemohu potvrdit."
„Jsme přátelé, profesore?“
„Jen za určitých podmínek.“
"Historie je nudná.To bys měl přiznat, i jako historik.“
„Jenže mezi Franzem a Julií Cavalcalbó se nic nestalo. Aspoň já o tom nevím.“
„A to zase my, Znamenáčková a já víme.“
Bylo vidět, že Rainer se baví. Profesor se nebavil. Nazval takový pokus červenou knihovnou a nechtěl se takového plagiátství zúčastnit.
„Co ještě mezi vámi bylo? Vypálil otázku, která ho možná trápila nejvíc.
„Imponovala mi. “
„A?“
„A nic.“
„Nic?“
„Jen ten text, který napsala na cár papíru. Ten, bohužel, nebyl určený mně. Ano, dá se říci, že je to ona, kdo se zamiloval do Franze Mozarta. Já vím. Nepotěší ho to. Po sto osmdesáti letech. Ale ublíží mu to?“
„Legrační. Znamenáčková se zamilovala do Franze Mozarta ?“
„Kdyby se ho mohla dotknout živého ... jistě by neodolal.“
„Mně se taky dotkla. A živého. To ona umí. “
Rainer sepjal ruce jako by se ptal nebes. „Tak kde je problém? Užijme si té lovestory společně! V archivu není vždycky ve všem pořádek. Když je tam něco bez signatury, jako by to neexistovalo. Mylím, že rádi na svůj nepořádek zapomenou. Co jsou dějiny, profesore? Soupis událostí. A to,co o nich kronikáři a historici nažvanili. Pojď žvanit s námi. “
„Nic se nedá vyloučit.“ Odpověděl profesor.
„Ne. Vůbec nic.“ Potvrdil s uspokojením jeho přítel Rainer.
„Můj milý Franzi!
Vím, cesty se pod sněhem ztrácejí a není pro tebe lehké, abys všeho nechal a přijel. Nedopusť, prosím, aby náš osud překryly závěje. Věřím, že o vánocích se mohou stát zázraky. Nepřijedeš -li, jedna vločka, co nás spojuje se brzy rozpustí a odplyne do cizí řeky. Nediv se, že píši tak naléhavě. Přijeď, prosím. Líbám tě Franzi, pečuj o sebe. Potřebujeme tě.
Tvá, navždy tvá Julie C. březen l.p .1830"
