"Když jsem se ráno probudil, ptal jsem se: bože, jaká vzácná vína jsem to pil, i když jsem vůbec neokusil vína?" J. Seifert
„Slyšíš?“
„Jen ptáky venku.“
„Někdo dole hraje Beethovena.“
„Neslyším.“ Odpovídá na vedlejší posteli přítelkyně, studentka lidových tanců. Nic moc. Beethoven s ní nepohnul.
Odešel jsem se podívat do haly, kdo to tam hraje.
Kolegyně ze stejné koleje. Soustředěná záda nad klávesami. Oranžovo červený přeliv na krátce střižených vlasech. Neznal jsem ji.
O kus dál na ošoupané sofa přece jen usedla i přítelkyně. Se zdánlivým nezájmem začala listovat v obrázkovém časopisu . Ukázal jsem bradou ke klavíru. „Jak se jmenuje ta holka?“
„Jistě Eliška.“
Podezřelé. Ta holka hrála Für Elüse a proto měla být Eliška?
Tanečnice folklórních tanců se vlastně pořád smějí. Mají to naučené. Zažité pro každou situaci. Úsměv je jedna věc, posměšek druhá.
Tanečnice lidových tanců nejsou ukázněné pianistky. Jsou umělé.
Nalízla labužnicky prst a obrátila další stránku. „A co by sis přál, aby Eliška ještě zahrála??“
„Přál bych si poznat, jestli je skutečná.“
„A já? Já nejsem skutečná?“
„Všichni spí a ona hraje.“
„Je to přelud. Není tady.“
Nebylo dne, abych necvičil ze sešitů Böhmová, Grunfeldová, Sarauer. Snažil jsem se stát úspěšným pianistou. Mému otci vadilo, že jsem se dal na klavír. Chtěl, abych měl postavu chlapa. Klavírista mívá shrbená záda. Volejbal je prý taky krásná hra. Abych mu udělal radost, chodil jsem tedy i na volejbal. I stalo se, že jsem si při jednom úderu do míče způsobil zlomeninu. Stal jsem se hráčem mimo hru tam i tam. Piáno pro mne bylo už jen vznešeným hobby, nakročil jsem ke kariéře teoretika, mužem bez budoucnosti. Od toho se také odvíjel výběr mých dívek. Nemohl jsem si namluvit jinou, než jakou je folklórní tanečnice. Folklór se taky bere jen jako „vedlejšák“.
Od mého ústupu ze slávy mne začaly trápit přeludy. Všude mne potkávaly virtuozní výkony. Piáno, které nikdo jiný neslyšel, jako právě teď. Přelud s velkým pé. Přelud.
Potřeboval jsem se dotknout skutečné ženy, abych se probudil.
Tanečnice folklóru byla ode mne daleko, v bezpečné vzdálenosti na svém polštáři. Mám snad Přelud zrušit právě jejím prostřednictvím? Tou precizní věcnou ženou? Vstal jsem a zmizel rychle v koupelně.
„To se stává.“ Uklidňovala mne přes dveře.
Odpovídám, že nemá pravdu, jestli si myslí to, co si myslí, a vůbec mi nezáleželo na tom, jestli nepůsobím hloupě. Mám sny... no a co? Mám živé sny... no a co? Nevím, kdo mi je kde píše a proč je píše tak, jak je píše.
Vrátil jsem se do pokoje. Vrátil jsem se do reality. A ona?
Vtáhla mne dokrajcpolky, bajdyše, kalamajky, hulána, husara, ráčka, holubičky, už nevím, jak se všechny ty tanečky jmenují, nejde však o nic jiného, nad čím by se muselo přemýšlet. No můžete takovou ženskou nemilovat? Nějak jsme spadli spolu zpátky do postele.
Takhle to vždycky dopadne v reálu. Žádný Beethoven.
