Láááska

/Všechno , všechno, všechno, všechno, všechno, všechno, všechno, všechno, všechno je obchod. I láska . A toto je další úryvek z románu „Láskaři“/

foto:D.Wheller

Neměl rád hovory o ženách, jaké jsou v posteli. Nerad poslouchal Ferdinandovy slovní obraty. Poprsí byly kozy, zadek byla prdel, vždycky se kroutil a říkal:

„Měl bys víc zvažovat, co říkáš.“ Pátá sklenička skotské. První dali před půl hodinou, šli do toho rychle. Ferdinand věděl své. Věřil, že po té páté Zpěvákův stav zlepší. Znali se dlouho. „Čím dýl to s tou ženskou trvá, tím si víc uvědomuju, že jsem fakt starej. Dva dny by měly vždycky stačit. To je až moc.“ Říkal Ferdinand. „Ale u tebe je to jedno. Ber každou, která bude chtít. Jinak si, kamaráde, zaděláváš na problém, že shniješ dřív, než umřeš.“

Zpěvák chtěl platit. Vytáhl pětitisícovku a položil ji na stůl. Bylo pod jeho důstojnost dovolávat se vrchního, když k tomu, aby se rychle dostavil, stačilo jednoduše tu bankovku hodit před sebe. Byl unavený. Neměl zapotřebí chodit do hospody s Ferdinandem, který hodně žvanil, byl sprostý a nechával za sebe pravidelně platit. Ale byl sám a někoho potřeboval. Vždycky nakonec Ferdinandovi zavolal a vždycky z toho nakonec odcházel otrávený.
„Když láska…tak láska. A už tomu, prosím, neříkej šukání.“

-

Prodávala v lahůdkářském krámu. Zpěvák ji Ferdinandovi popsal velice stručně.
„Dovedu si ji představit ve státním souboru písní a tanců.“
„Krojovaná?? A z lahůdek?“ Divil se Ferdinand. „Tož slibné. Ta musí vědět, co a jak obložit?“
Zašli tam spolu. Zpěvák koupil svému příteli dva vysoce obložené chlebíčky, čímž mu zavařil. Hned po prvním kousnutí se vajíčko na chlebu neudrželo a teklo po prstech, po bradě, po košili. Potichu a zmateně ukazoval na límeček.
„Zasranej chlebíček.“ Dík za nabídnuté ubrousky u pultu. „Nevadí , že vás vobtěžuju??“
„Taky by mě to rozhodilo.“ Odpověděla „krojovaná“.
„Já jsem Ferdinand.“
„Ludvika...“

Vrátil se zpátky ke stolku a pěl na ni chválu. „Úžasná. Jak se starala. Hergot umíš si vybrat. Kdybys nebyl kamarád…sám bych bral.“
„Ty víš, jak se jmenuje?“
„Ty ne? Znáte se přece už dlouho. A taky vím, že jí sprosťárny nevaděj. Život je krátkej, kamaráde. Sbal ji. Neváhej, nečekej. Jdi, bal!“

-

Rozhovor v lahůdkářském krámě, kde ze všech stran zírají lidé, nepatří k nejlehčím způsobům namlouvání. Zpočátku se tvářila, jako by všechna Zpěvákova slova byla určena někomu jinému. Zdál se jí ten chlap povědomý. Kdo má kdy příležitost seznámit se s hvězdou estrád, která jí osloví jménem. Jak mohl zjistit její jméno? Vybral z pěti možných chlebíčků jeden, to dá práci, vybíral snad hodinu.

 „Neříkej, neříkej, že nevrátím se zpátky... život je tak krátký, já musím lodí plout.“

 Takhle se tam zpívalo.Tykal jí, ona mu vykala.

„Jak se máš? Líbí se ti práce v lahůdkářství? Prodávat u pultu bylo vždycky tvé přání?“ Za chvíli už se opakoval. Dobře věděla, že nic z toho, na co se ptal, ho stejně nezajímalo. Nikde nehořelo, ale on tak trochu hořel, to ano.

„Připomínáte mi taťku. Vy jste ten Džejár Dvorský, ne?“ Řekla prostě.
To jméno se mu pořád pletlo do cesty, skutečně, byl mu trochu podobný. Skromně to přešel. Chytil se za srdce. „Taťku??? Snad ne.“

„Ale ano. “

„Předně... nevykej mi.“

„Jo, kdybyste byl taťka, šlo by mi tykání líp.“

Razantně něco takového odmítl.

„Znám tu písničku.“ Řekla. „ ...život je tak krátký, já musím lodí plout.“

„Cože? Znáš takové vykopávky?“

„Tak ...zpíval jste ji, ne? Ale to už je dávno.“

„Ano...jeden z mých hitů.“ Nikdy se do televize nedostal. V téhle věci měl před ním Josef Zíma náskok, který nikdy nedoběhne. Snad jen u téhle slepičky.

„A je život krátký?“

„V jistém věku si to člověk může myslet.“

„Život není krátký. Dá se v něm hodně prožít. Život bychom měli umět prožít. Nevzdávejte to! Život je nádherný.“

Afektovaně se zasmál a znovu se chytal za srdce. „Mluvíš mi z duše.“

„Vydělal jste na té písničce?“

„Na čem?“

„Život je krátký, já musím lodí plout ...“

„Vydělal jsem dost slušné peníze.“

„A za tu písničku, kolik? Kolik za to, že „Život je krátký“? “

„Vydělala docela dost.“

„Kolik?“

Řeči, které nikam nevedly. Zajímaly jí hlavně peníze. Byl nedočkavý. Rozhodl se jít rovnou na věc. „... byla bys schopná jít s mužským za peníze?“

Žádné červenání, jen se zašklebila. „Ale to by muselo bejt teda hodně peněz!“

„No kolik?“

„No…hodně.“

„No ... hodně. Za kolik??“

Divil se sám sobě. Proč se na to ptal? Nekonečně dlouhá pauza. „Čistě teoreticky, jestli jsi o něčem takovém někdy uvažovala. Myslíš, že milion je dobrá cena?“

„A co Šeříky bílé? Zpíval jste?“

„Zpíval.“

„Vydělal jste i na „šeříkách“?“

„To se dopředu nikdy neví na čem se vydělá, na čem se prodělá.“

„Jo taky.“

„Jste teda bohatej? Z těch písniček? Mega, jo?“

„Ale jo. Oboje vyneslo dost.

„Mega?“

„Tak mega, dobře.“

„To není jako u nás na krámě. Tam než se něco vydělá, to bych se nedočkala takových peněz.“

„Baba.“ Vydechl Ferdinand nadšeně. „Je do tebe udělaná...viděl jsem to. Úspěch!“

 Ludviččina kamarádka žádný problém v celé věci neviděla.„Každej, komu procházej rukama velký prachy, se musí chovat podle zákonů obchodu. Obchod je obchod. Nejde vždycky o to všemu rozumět. Ty nemusíš rozumět tomu, proč někdo vydělá prachy za krátkou chvíli. Ty je musíš chtít vydělat taky. Když tě něco takovýho potká, musíš se o to pokusit. Když se dělá větší objednávka, řekne se „co a jak“, a když ne, vznikaj problémy. Okurky nebudou nakládaný, ale jen syrový, na příklad. Hadovky, nakládačky, ale syrový. A v tomhle případě? V tvým případě...nejde o okurku. V tvým případě jde ...No a co? Tak se to dělá v týhle společnosti, nediv se. Musíš říct taky „co a jak“, že sice jo, ale ocaď pocaď. Nějaký ty podmínky si dát, ne? Napadá mě, že se při tom třeba ani nepohneš. Aby sis zachovala důstojnost. Jsi dáma. Nepohneš se. A říct za kolik, aby si nemyslel, že neumíš uzavřít obchod.“