Jezdci výpravy pana Lva z Rožmitálu na své cestě Evropou jej prý objevili jako poustevníka. Zastihli je v mrzutosti, to si vysvětlovali tím, že dřív byl králem a nedovedl se s tím řádně vyrovnat.
Turecký sultán nad ním vyhrál v bitvě a potřeboval ukázat světu trofej vítězství. Tím obvykle bývalo něco z poraženého protivníka. A tak po bitvě u Varny dlouhá leta dával na odiv useknutou hlavu, o které tvrdil, že patří Vladislavovi III. Vznešenost „trofeje“ zvýraznil tím, že ji naložil do medu. Že jde o hlavu krále bylo málo pravděpodobné. Jelikož jeho tělo se nikdy nenašlo, a kdyby našlo, byl by to teprve nezpochybnitelný důkaz, neboť Vladislavovo tělo mělo jistou anomálii, jakou žádné jiné tělo nemělo.
Bývala doba kdy král míval ke své ochraně celé vojsko. Rytíře, seržány, zbrojnoše. Teď k jeho domku vedla úzká cesta s propletenými staletými kořeny a vymletými kameny a nikdo kolem, jen on sám.
Na návštěvníky ho upozornil pes. Dostatečně dával najevo, že k nim přichází řada shrbených, unavených jezdců. Cesta k poustevníkovu příbytku byla neschůdná. Koně se mnohokrát bezradně zastavovali, jak se nedokázali s kameny vyrovnat. Nepočetná výprava už měla za sebou dlouhou cestu napříč Evropou. Z Čech až k mysu u Finisterre, tedy na konci světa, měl být i konec jejich pouti. Prožili na ní snad všechno, přepadení i hospodské bitky, audience u hodnostářů i rytířské turnaje. Setkání na nejvyšší i na celkem bezvýznamné úrovni. Nakonec vždy ze všeho vyvázli.
Poustevník se netvářil nijak nadšeně. Tvářil se zatrpkle. Nic na tom nezměnil fakt, že mu přinesli dary. Dali si záležet, aby to bylo jak se sluší při návštěvě „veličenstva“. Dva pečlivě ošetřované demižony castillského vína ho zaujaly.
„Nic nevíte.“ Poznamenal s úsměškem. „Pokud bych já byl tím Vladislavem, hovořili byste k hlavě naložené ve sklenici. Ale má hlava je na ramenou.“
Nezviklalo je to. „Víme, že máte šest prstů na levé noze, jako i on měl. Jen ukažte a uvidíme.“
Neměl se k tomu, aby se zouval a přesvědčoval je svými šesti prsty.Zhluboka ochutnal vína. „Napijme se, a neřešme součástky těla.“
Takže neřešili. Souhlasili, že v Čechách podají zprávu jen kusou, aby se něco vědělo, ale jen málo. Žádné bližší detaily, i když významem to bylo setkání obrovské se v cestopise neobjevily.
„Vy v Čechách považujete za krále kohokoliv. Někdy i dítě!" Pokračoval zapšklý poustevník - král. "Nevím. Asi to je v něčem výhodné. Pro poustevníka ne. Tomu by to zkazilo život.“
Tím vlastně domněnku poslů z Čech jen potvrdil. Bál se, aby mu nezkazili život a takovou obavu v sobě může nosit jen král. Opravdický poustevník ne. Opravdický poustevník je jistě vždycky zůstane nejšťastnějším člověkem na světě. Tenhle v sobě ovšem nesl neskonalou hořkost.
Na základě této zkušenosti se v Čechách už ví, že být králem, může být sladké, ale radši dál od sladkého medu. Vždycky se nabídne vzpomínka na krále Vladislava, kde skončila jeho hlava.
