Na okraji Lembergu stál dům nevalné pověsti. Lidé mu říkali „vykřičený“, a přitom se tam nic „nevykřikovalo“. Bordel to byl. Spěchala k němu dvojice muže a ženy, hlavnímu vchodu s červenou lojovou lampou se vyhnuli.
Muž si nepřál, aby ho někdo zahlédl. Byl to zámecký komorník a nebylo pro něj v jeho postavení dobré, aby se po městě říkalo, že má v tomhle domě svoji „přítelkyni“. Až teprve nahoře v pokojíku se zbavil obav. Ve vnitřní kapse kabátu si přinesl lahev, vždycky pil jen to, co mu vyhovovalo. Znal to tam, dobře věděl, kde je skříňka se sklenkami. Trpělivá hostitelka už ho znala, věděla, že mu musí dopřát pár doušků v klidu. Měl u hraběnky Cavalcalbó dost náročnou službu. Potřeboval někoho takového jako byla Emma, tentokrát za ní však přišel ze zvláštního důvodu. Přímo na zámku ho o to požádali.
"Ach Fery, jsi dnes nějak zvlášť utrápený.“
„Byla jsi už někdy v divadle, Emmo?“ Zeptal se.
"Byla.“
"Na opeře?“
Přikývla.
"Mozarta, znáš?“
„No Jéžiš! Figara i Giovanniho. Znám. Krásný to bylo. A vím, že v Lembergu teď máme Amadeova syna. Franz pobláznil celý Lemberg. Nacvičuje bor, kde bude čtyři sta zpěváků. Všechno vím. Mne nevzal, bohužel.“
„ Ano, pobláznil hraběnku, i komtesu Julii. S tou je celé dny.“
"Synáček! Je kouzelný.“
„Mozart, Mozart, Mozart! Nic jiného neslyším. Zalehly mi už uši z toho jména, jak se kolem něj všechno točí. “
„ Učí Julii na piáno, nebo ne?“
„Kdo ví, co všechno ji učí.“
Emma se vrátila k zážitku z opery. „Nádhera to byla. Když Juan nastrčil za sebe Leporella, aby na sebe vzal celou tu křivárnu. O brečela jsem to. Je to velké téma, že?? Křivárny. Člověk o tom musí i přemýšlet. Hraběcí komorník už pil rovnou z lahve. "Nemělo by se to dítě narodit, Emmo.“
„Ty intriky… že? Dítě?? Jakéé?“
„Emmo! Dítě. Na cestě je dítě...! Julie, sama ještě jak dítě, čeká dítě. Holka se nezdá, ale je v tom.“
Emmu ta zpráva viditelně potěšila. "Jestli se to stalo při hodinách hudby, bude z něj jistě taky skladatel. Jen aby za Franze nenastrčili nějakého Leporela.“
"Chci, abys tam zašla, Emmo. Doktoři nepřipadají v úvahu, těm se na zámku nevěří. Nic neudrží v tajnosti. Ale ty? Ty budeš mít důvěru. Jsi zkušená.“
Emma už taky sáhla po láhvi. „Umím všechno. Porodit i potratit. Pinky linky... a je to venku. To je hned. Ale proč by se nemělo narodit? Aspoň Mozartové nevymřou, to Amadea na nebi jistě potěší.“
Fery se mračil, ale už věděl, že ho Emma poslechne. A ráda.
„Jsi na správný adrese, Fery. Na nepočestné svazky jsem odborník.“ A hned si přiložila prst k ústům. "Tajemstvím jsem přístupná."
Jak všechno dál probíhalo a jakým způsobem se nakonec Emmy do celé záležitosti zapojila se neví. Podrobnosti o porodu, nebo snad potratu komtesy Julie Cavalcalbó, se nedochovaly. Kdyby aspoň něco z přísně střeženého „tajemství" Emma pustila na veřejnost. Ale ne. Byla to zodpovědná bába. Asi bychom byli rádi, kdyby se to děcko narodilo. Mohli bychom si myslet, že linie rodokmenu geniálních muzikantů neskončila. Že v nějaké nám neznámé větvi navázala. Nechme si tu naději, že je to možné, že pokračuje i dnes. Géniů nikdy není dost. Škoda, že víc nevíme.
