Profesor, kněz, obchodník, antikvář, dvorní básník, vyhnanec, a světoobčan Lorenzo da Ponte? Neznáte? Je to tak. Historie o něm skoro nemluví a přitom by bez něj pražská premiéra Dona Giovanniho možná ani nebyla .
„Vážený a ctěný pane Lorenzo,
úvodem mého dopisu přijměte pozdravení a hlubokou úctu . Obdivuji všechna libreta, která jste napsal ke skvostným operám. „Don Giovanni“ bude jistě zrovna tak úspěšný, jako byl "Figaro". Jestli se ovšem Mozartovi podaří dokončit předehru.
Partitury už téměř všechny leží hotové na pultech muzikantů. Předehru však stále nemají. Ještě ji nedopsal, jen stále slibuje.
Už podruhé byla ohlášená premiéra odložena. Už podruhé! Jsme zmítáni nejistotou, zda maestro bere uvedení Dona Giovanniho vůbec vážně. Pokuste se Mozartovi domluvit.“
Lorenzo da Ponte se nad tím dopisem usmívá. Dvorní básník císaře Josefa II. zná Mozarta dobře. Svody rozmarného prostředí ho patrně odlákaly od práce, zábavu v pražské společnosti, ať již je vznešená, či nevznešená, si nedokáže odepřít. Každý, kdo v Praze něco znamená si ho chce užít. Praha ho rozmazluje. A k tomu všichni chtějí, aby pracoval. Někdo napsal dopis plný obav a nářků. Podpis nečitelný. Byl to muž? Možná, že vystrašený divadelní sluha, který se bojí, že přijde o místo, když v Nosticově divadle nebude co hrát? Nebo někdo z hudebníků, který chce maestrovi zavařit. Nebo to byla žena? Nemohla to být samotná Constanze - Mozartova manželka? Měla by důvod. Už neví, jak Amadea přivést k odpovědnosti. Je na něj však krátká. Schytává za něj všechny útoky, prosby, výčitky, možná, že se bojí, že budou muset vracet již téměř utracený honorář, který dostali předem.
Takové otázky si Lorenzo Da Ponte klade v rozhrkaném kočáře jedoucím z Vídně směr Praha. Je z dopisu rozpačitý a unavený možná víc, než ze samotné cesty. Musí ho číst znovu a znovu a popravdě neví, jak s ním naložit.
„V Praze panuje kolem Giovanniho velké napětí. Tolik by nás mrzelo, kdyby se premiéra v říjnu zase odkládala.To by neprospělo možná ani vám.“
Všichni i po velké snaze selhali. Žádné domluvy nepadnou na úrodnou půdu, pokud Mozart nenajde sám ke psaní chuť. Takový prostě Mozart je. Copak mu může být v Praze něco platný?
Pokouší se však uvažovat ještě jinak, než ti všichni. Co když Mozart naopak potřebuje ještě jednoho kumpána? Vždyť sdílená radost je dvojnásobná radost. Co když ten dopis vymyslel sám jako povedenou taškařici a tímto zve svého libretistu, osvědčeného světáka, aby si té slávy užívali spolu? I to je nakonec možné, variant vysvětlení je celá řada.
Lorenzo odloží cvikr, poodhrne těžkou koženou záclonu, zná tu krajinu z předešlé cesty. Do Prahy zbývá ještě celý jeden den. Kdysi tu měli s Mozartem ve vedlejší vesnici zamluvený oběd a nocleh. Jenže jak se o nich dozvěděl hrabě Schinzberg, nechal je přivézt k sobě, hostil je s veškerou slávou. Rád se chlubil návštěvou slavných. Dnes už se da Ponte nemusí ostýchat, zastávka na dlouhé cestě z Vídně do Prahy nemůže být lepší, a tak zajede k hraběti rovnou.
Schinzberg ho opět vítá s bouřlivým rozpažením a výkřiky: „Vím, vím, vím, Mozart nekomponuje, vím. Proto jedete do Prahy, abyste mu domluvil? Ale ano, Lorenzo, jen to přiznejte. Amadeus je prostopášník. “
Libretista se snaží Mozarta hájit. „Večírky jsou pro Amadea důležité. Vždy se mu pak druhý den lépe pracuje. Umělci potřebují lehkost, čistou hlavu, žádné starosti. Aby je netísnily černé myšlenky. A pokud má nablízku krásné dámy, tím lépe. Dobrá nálada a půvab mu umožňuje tvořit půvabné melodie.“
Hrabě se nechce pouštět na tenký led, ale pochybuje. „Já tomu říkám jinak, ale ať si bohém dělá, co chce. Ano, létají nad ním andělé múzy v takové míře, jako nad našimi čeledíny holubi. Jenomže čeledín je od těch holubů často..., víte co... ? Tak snad se Mozartovi něco podobného nepřihodí taky.“ Plácne Lorenza bodře do zad a pozve ho do salónu k večeři. Víc už o slavném skladateli nehovoří.
Jenomže Lorenzo nedokáže rozhovor s hrabětem jen tak lehce hodit za hlavu. Něco na té krizi bude, když už se o ní mluví i tak daleko od Prahy. Jak má reagovat? Má Mozarta kárat? Takový přístup je mu z duše protivný. Takže si v duchu vyčítá, že nezůstal raději ve Vídni, znovu a znovu ze všech stran pátrá, kdo ho to vlastně do Prahy tak naléhavě zve. Třeba samotná Constanze? Mozartova křehká bezbranná manželka?
„Nedávno přišel domů z bretfeldovského bálu, kde se scházívá výkvět krásek. Přišel pozdě domů unavený, celé dopoledne bylo ztraceno a večer – zkouška u Nostice vůbec za nic nestála. A opera se stále zkouší bez ouvertury!! Není schopný ji napsat! V kavárně U Steinitzů se prý cítí lépe! Přivezli mu kulečníkový stůl se zeleným plátnem. Jen proto, že vědí, jak má rád zelenou. I na Bertramce kvůli němu vymalovali dva pokoje na zeleno. Prý tam mají nejlepší klavír! Nemyslím si to. On tam chodí za paní domu a jestli tam něco skládá? Já vím, že na ouvertuře nedělá.
Tak snad to nebude tak vážné, doufá Lorenzo, ale čím dál tím méně tomu přestává věřit. Je dramatik a vládne slovem jak nikdo druhý, a přesto neví, co Mozartovi řekne, až se setkají.
V Praze mrholí. Z domu „V Platýzu“ vyběhnou tři muži, dva z nich se úslužně chopí zavazadel. Třetí přibíhá, aby nad ním rozevřel paraple. Rozevlátý libretistův plášť zasvítí v teatrálním gestu červenou podšívkou.
„Co ty mi řekneš o Mozartovi?“
„? Bydlí naproti.“ Více portýrovi do řeči není.
„Potřeboval bych být k němu co nejblíž.“
Portýr pokrčí rameny. „Všichni chtějí být k Mozartovi co nejblíž. Velká apartmá jsou obsazena. Praha žije Mozartem.“
„A co všechno se šušká … ?“
„To se přece neříká.“ Culí se portýr. "Zdejší dívky jsou půvabné..., a taky hříšné. A on je jim prý pořád v patách. Ale mluvit o tom nebudu. Ano, jsou i prostopášné. Ale vy jste proto snad nepřijel?! A víte, že...už vám podruhé odložili premiéru? Podruhé! Nemůže dopsat ouverturu! Víte jak se tím jeho žena trápí? Hrozně, pane. “
Da Ponte se nakloní blíže k portýrovi. „Když Amadeus není doma, mohl bych bezpečně zajít za Constanze? Co myslíš?“
Portýr překvapením nemůže popadnout dech. „Ó? Takhle jsem tu pomoc ale nemyslel, pane. Ve vší počestnosti, pane!“ A přesto přislíbil, že to zařídí. "Myslete na Mozarta, pane! “ Povzdychl si rezignovaně. „Takže se to zase odloží.“
Dvěstědevadesátý druhý takt předehry Dona Giovanniho dal Mozartovi zabrat. Podařilo se mu to až v samotný předvečer na potřetí odložené premiéry. A zadařilo se patrně až díky tomu, že se Constanze odhodlala k velice razantnímu řešení. Zamkla se s ním v jeho pokoji a nepustila ho z něj dřív, až měl hotovo. Údajně tak učinila na radu Lorenza, sama, vzhledem ke své měkké povaze prý k tomu odvahu nikdy neměla.
Orchestr dostal notové party k předehře až krátce před představením a předehru hráli hudebníci bez jediné zkoušky. Přesto měla opera, kterou řídil sám Mozart , fenomenální úspěch. Když se po jejím skončení na jevišti ukláněl divákům společně s Lorenzem, jistě nevěděli, za co všechno svým potleskem přítomnému libretistovi děkují.
Historie o něm říká, že to byl muž mnoho tváří. Otec početné rodiny, vášnivý milovník žen, dobrodruh, vzdělaný a moudrý člověk, v mnoha směrech zkušený rádce, dlužník i věřitel. Ital, Angličan i Američan. Zápletky jeho života se prolínaly do zápletek jeho díla a zřejmě i opačně. Tak to někdy chodí.
A jestli ten dopis plný nářků psala Constanze? Prosím vás...?? A čemu ještě nevěříte?
