Zpěvačka jakoby byla oblečena jen do perel, jinak skoro nahá, ležérně si lebedila na desce klavíru . Odhodila klobouk, přilila do sklenice laciný sekt. I tanečnice na pódiu měla buřinku, vyhodila ji do vzduchu a zase chytila.
... aby zakryla obnažená ňadra. Tady nic nebylo zbytečné. K fantazii.
Svlékal jsem tě a oblékal, jednou jsi byla ta, co neukáže ani kotník a jindy holka u tyče na jevišti. Na pódiu pak jen my dva jsme byli! Udělali hradbu z reproduktorů, vybrali hudbu.
„N´oubliez jamais...“, zpíval Joe Cocker, „Nikdy nezapomeň.“
A něco na srdce. „Crazy!“ Aerosmith. Divoce.
Blíž už jsme k sobě nemohli být, škoda. Čeho? Těch slupek, co jsme měli na sobě.
A řekl jsem: kdo po tobě šílí? "Feel!"
Stalo se. Položila jsi mně ruce na ramena a objala silně. Nic těžkého, aby ses svlékla jednoduchým pohybem.
„Třeba mě i svaž. Nikdy jsem to nezažila.“
Tvář, vůně, pleť, dech a slova v podivné větě. Křivky jako obraz. Sami jsme si byli soustem a unesli jsme jen to, co jsme dokázali uchopit. Prsty zbloudily, ale nezabloudily, doteky jsme se viděli i se zavřenýma očima, vtiskli se do paží, do hrudi, do ňader, do bříšku, v klíně, na klíně, vleže i v sedě, všude. Jeden a jedna se sečetl a tak poznali jsme, že žijeme v jednom těle oba. A když anděl polekaně vzlétl, stačil jeden, a zajiskřil jich celý sbor.
A do toho jsi řekla: „Zase jsme o rok starší. “
