Přišla do baru sama. Chtěla si někoho najít. Její chlap byl už dlouho na moři. Byla zadaná, ale to jí v tu chvíli nevadilo..
Buďme diskrétní, dejme tomu, že se jmenovala Kristýna. Líbilo se nám dvěma, že jsme na tom stejně. Pilo se tam a veselilo a dokonce i z cizích skleniček se pilo, a šli jsme do vztahu po hlavě.
Kolem třetí ráno mne probudila, v rukou měla všechny moje svršky a že musím vypadnout. Dole v přízemí si už zouval boty šťastný navrátilec z moře a hulákal na celý barák, jak je rád, že už je konečně doma!
V tomto příběhu hraje roli i její sestra, dejme tomu, že se jmenuje Camila, v rámci té diskrétnosti. Kristýna neměla při nečekaném návratu svého muže lepší nápad, než aby pokoj sestry Camily využila k mému úkrytu. Proběhlo to bleskově, doslova mne k ní vhodila.
Byli jsme s Camilou nenadálou akcí dost překvapeni. Chvíli jsme jen koukali, neschopni pohybu. Mohl jsem asi pokračovat v úniku, mohl jsem vyskočit oknem, nebylo to vysoko, ale setrval jsem a čekal, až v domě vše utichne. Nakonec jsem zůstal až do rána. Nic, co by stálo za zmínku, se neodehrálo, přespal jsem v křesle a už oblečený. Camila byla upřímná: „Nelíbíš se mi vůbec, ale ráno se věci vždycky mohou jevit lépe." Proto jsem zůstal, ze zvědavosti.
"Zřejmě se budeme muset přetvařovat, jestli chceme zachránit Kristýnu."
Camila se toho příběhu ujala odpovědně. A divili byste se. Vztah, jehož základem je přetvářka, se může vyvinout v překvapivě zábavnou záležitost. I když jsem se Camile nelíbil, jak říkala, ráno se věci opravdu mohou jevit jinak. U snídaně mne představila přítomným jako svoji vážnou známost. Dokonce věrně zahrála, že je „zaláskovaná“. Byla pozorná, něžná, usměvavá, vyrovnaná. Když mi nalévala čaj, dělala to s takovou grácií a tak vřele, jako kdybychom před chvílí zažili něco vášnivého.
„Miláčku? Cukřík? Zasloužíš si ho.“ Když komedie, tak komedie.
Rodina uvěřila všemu a všichni se začali předhánět v tipech na datum svatby. Camila nic nevyvracela a já se hře přizpůsobil. Jen Kristýna sestřičku mírnila. Byla by radši, kdybychom si cukrování nechali, až budeme sami. Říkala, že ráno, když člověk není ještě pořádně probuzený, nemusí být vše pochopeno.
Navrátilec se upřímně bavil. "Takže Camila už je ženská, je jak výbušnina, nikdy bych si to o ní nepomyslel. Bravó!“
Takovou poklonu Camile zřejmě ještě nikdy nikdo nesložil. "Nejsem přece kus ledu. Ano, budu se vdávat. Vdávat, vdávat se budu. Budu?" Obrátila se na mne.
„Když říkáš,“ kuckal jsem. Na to mne políbila na pusu.
Navrátilci se to líbilo. „Bomba! Tak jsme švárové?" A plácl mne do zad, že jsem málem sletěl ze židle.
"Svým způsobem jsme."“ Přisvědčil jsem stísněně. Uzavřel to, jako že důležité pro život je mít svoji vlastní postel a v ní vlastní ženskou. "Když v ní máš cizí, nedá se srovnat, jedině vlastní! A taky … aby vedle vlastní ženský nebyl nikdy cizí chlap." Kristýna se od něj nechala bouřlivě obejmout, ale byla tuhá a taky málem přitom spadla ze židle.
Nabídl jsem Camile procházku. Netušila, proč tak nečekaně, ale souhlasila.
„Máme to tu krásné,“ brebentila a dávala mi přednášku o městečku. „Náměstí je jako zahrádka a kostelíček máme sice drobný, ale tím víc lidi sbližuje, jsme si v něm všichni blízko. Všichni všechno o sobě ví, i kdo s kým,“ chytla mne za ruku,
„… peče! Když takhle spolu půjdeme, každý bude vědět, že spolu pečeme. Půjdeme spolu takhle? Jo?“
Městečko Costa Aura se skládá z malých domků a úzkých uliček a je poskládané do strmého svahu. Vždycky jsem miloval procházky za dlouhými rozhledy. Pálilo slunce a obloha už nemohla být jasnější. Vonělo tam moře. Sedli jsme si na lavičku.
„Tak co ještě spolu upečeme, Camilo?“
„Velké věci! Jo?“
„Říkala jsi, že se ti nelíbím přece. Říkala jsi to.“
„Ale taky, že ráno je všechno jiné. Co bylo, bylo. Nelíbil ses mi. Ale rozhodl ses, že jsi zůstal. Mohl jsi vyskočit oknem, mohl jsi počkat, až se v domě vše uklidní a mohl jsi odejít dveřmi. Jenže ty jsi zůstal. A to na mne udělalo dojem.“
„Já ale odejdu teď, Camilo.“
Otočila se čelem k tomu krásnému výhledu na moře, na mě už se roztouženě od té chvíle nepodívala. „A proto jsme došli až sem? Už je po procházce?“
„Protože dál už cesta nevede.“
„Jsi zrádce.“
"Nejsem. Nic jsem neprozradil. Ani Kristýnu, ani tvůj příběh o vážné známosti."
"Ale co teď řeknu rodině? A co v městečku? Vedli jsme se za ruce.“
„Že jsem musel na moře. Nebo něco jiného... vždyť je tisíc možností.“
„Správnej chlap nikam neutíká.“ Hrdě se zvedla z lavičky. „Jsi zrádce a zbabělec.“
Bez pozdravu mne opustila.
Ve městě na náměstí vymysleli výtvarníci zvláštní výtvor. Na hranu skleněné desky usadili těžký žulový kvádr, aby dokázali, že i křehká věc vydrží hodně. Sklo neprasklo, vydrželo. Měli to dobře spočítané s balvanem. V lásce to tak nebývá. V lásce se žádný balvan dopředu spočítat nedá.
