Drzoun /povídka/

Do velkého novorenesančního domu chtěl proniknout i jeden, který tam neměl co dělat. Co s ním? Měl by stačit Vyhazovač. Jestli to ovšem zvládne. Bude to mít těžké.  

Filmaři natáčeli Ples dárců.
Do velkého novorenesančního domu se vypravil i jeden, který tam neměl co dělat.

Biletářka v neslušivém kostýmku ho přivítala vlídně, upozornila, že větší částky se odevzdávají v prvním patře. Kdo přinese nejvíce, bude večer v televizi. „Taky něco věnujete?“
„To až jestli mne pustíte dovnitř.“
„A pozvánku? Máte?“ Úzkostlivě dodržovala pokyny vedení, bez pozvánky nikoho nesměla vpustit.
„Mám, a nemám. Někde jsem ji zapomněl.“ Zalhal.
Děvče sáhlo po fasciklu ležícím na stolku. „A jméno?“
Vzpomněl si na jedno jméno, které by na seznamu mohla mít. Risknul to.
Biletářka listovala v dlouhém seznamu jmen. Zabodla k onomu jménu prst . „Je tu.“
„Tak v pořádku?“
„Ten už tu je,“ breptala zmatená dívka.
Na akcích charity míval obvykle štěstí. Uměl se vmísit a najít nějakého dobromyslného člověka, kterého pak přemluvil pro svůj projekt. Vycházet s vlivnými lidmi je třeba. Měl na to talent. Jenže teď mu v cestě stálo biletářské pouchle s brýlemi na špičce nosu, na svůj věk neuvěřitelně komisní.
Vyčetl jí to. „Proč jste tak nepříjemná?“
Urazila se, pochopitelně. Nebude jí ten člověk poučovat, jaká má být, ať už je to kdokoliv. Rozpřáhla ruce a nepustila. Ples dárců se rozhodla bránit s nasazením života.
Znal na to jeden trik, jak ji obelstít.
„Jdou vám pozdě hodinky.“
„Ne, nejdou.“
„Tak to bude asi tím.“
Přitiskla si hodinky k uchu a naslouchala. Na okamžik vypadla z role.
Využil toho, proklouzl kolem ní a vmísil se do davu za jejími zády.
*

„Řekli mi, že ten muž, co sem vnikl, je prošedivělej, oholenej, s vysokým čelem, vzadu má vlasy do copanu. Asi padesátník. A podle všeho jste to vy. Jmenuju se Maxim. Jsem vyhazovač... jistě chápete, co musím udělat v zájmu zachování pořádku. Vypadáte celkem slušně, ale u takovejch nikdy nevíte. Možná se tu chcete jen najíst, napít, já vám to přeju, Maximovi je fuk, na kom se chcete přiživit, ale mám své povinnosti. Slušnej možná jste, ale správnej ne. A sem patří jen ti správní.“
Bylo mu líto vyhazovače. Působil tak odevzdaně. Tak melancholicky. Vždycky je dobré, když člověk působí tak zaujatě. Pro film je taková osoba jako koření. „Možná jste to trefil, že nejsem ten správnej. Celej život se snažím bejt ten správnej. Ale každej na to nemá. Já jsem filmař. Co myslíte? Jsou všichni ti, co tu jsou, správní?“ Sáhl po jedné ze sklenek narovnaných na podnosu a dobrácky ji podal vyhazovači. „Nesprávní vždycky doufají ve špetku shovívavosti. Rozumím vaší práci. Taky občas musím někoho vyhodit. Třeba od konkurzů, nebo pro neschopnost. To se pak neobejde bez zklamání. I pro mě. Tak vy mě chcete vyprovodit, protože jste usoudili, že nejsem správnej, koho jste sem pozvali. Smutek. Jo. Z většiny času je náš život naplněn smutkem. V takový chvíli jsem se vždycky napil a hned bylo líp.“
Vyhazovač se nenapil. „Vyhazovač nesmí pít.“
„Hodně smutné.“ Politoval ho muž s copanem a napil se zhluboka sám. „Já bych taky neměl, ale musím, když nemám úspěch.“
„To já neznám.“ Odvětil vyhazovač. „Neúspěch. Nebo si to aspoň nepřipouštím.“
Muž přisvědčil. „Většinou to posuzují jiní. U vás je rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem nezpochybnitelný.“
Z hloučku, který se nahromadil kolem nich, ho nikdo nepoznal. Považovali ho za jednoho z běžných návštěvníků, bývaly doby, kdy u sebe míval vždy nějakou hvězdu a hned si užil trochu její slávy. To je dávno. Ovšem že by se na něj úplně zapomnělo, to si nepřipouštěl. „Přišel byste na konkurs, kdybych vás pozval? Vypadáte zajímavě, opravdu.“
Jedna z přihlížejících dam vyprskla smíchy.
„Na konkurs?“
K jejímu hihňání se přidali i další. „Říkala jsem to.“ Vykřikla jiná žena, co se také podivně šklebila. „Je to on. Máte mé sympatie, pane režisére.“ Jednoznačně chtěla upozornit, že se ve světě filmu vyzná.
„Vy znáte nějaký můj film?“ Divil se .
Vydechla dlouze. Vzpomínala, neřekla název jediného, nenechala se však zaskočit. „Jistěéé!“
„Jaký film jste viděla?“
Zkusila něco plácnout, co snad vyčetla pohledem někde u stropu. „Živá voda?“
Otřel si čelo kapesníkem. Nebylo mu dobře. Nic takového nedělal.
Davem se k nim propletla „dívka od dveří“. Chytla Maxima za rukáv. Odstrkávala vyhazovače stranou a ukazovala si vehementně na čelo.
„Vole... Promiňte, pane režisére. Omluva, omluva.“

Režisér se snažil přejít vše humorem. „Snad jen ta Živá voda by mne vzkřísila.“ Skutečně, nebylo od věci, aby mu  někdo podal sklenici s vodou. Jeden koutek úst mu nápadně poklesl a nevypadal dobře.
Vyhazovač nebyl nelida. Vyznal se v tom, kdy člověk nic nehraje. Došel k baru a rychle žádal sklenici vody. Když se s ní vrátil, muž seděl na židli, polovinu těla měl bez vlády. Podanou sklenici neunesl a vyhazovač ji jen tak tak zachytil.
„Mám zavolat sanitku...??“
Muž neodpovídal. Zíral stále jedním směrem na muže, který mu byl nápadně podobný. A lidé okolo ustoupili z toho místa. Muž na okraji hloučku poznamenal, „... kdyby neudělal nic jiného... měl tam úžasné záběry. Nejlepší, co jsem viděl.“ Nikdo znalce nedovedl zařadit, kam ten člověk patří. Nikdo ho neznal. Ale říkal to tak pěkně, jak režiséra hodnotil. „Ty jeho akce. Tak věrné...autentické. To se ještě dělaly dobré filmy.“
„Ale stejně...,“ namítl někdo z kolemstojících, „...že toho udělal tak málo, viďte?“
„Ono nestačí jen umět. Ještě je třeba něco navíc.“
„Co myslíte...?“
„Na to jde každý...promiňte... každý jde na to prostě po svém.“
Vyhazovač zvedl bezvládného režiséra ze židle a v náruči odnášel na čerstvý vzduch.
„No to je dobrý, něco nakousnete...,“ divila se jedna z žen, „...a nedopovíte? Rádi bychom věděli, co je to "po svém".“
„Pane?! Vy máte ale drzost.“ Vykřikla obrýlená dívka, co kontrolovala návštěvníky.

Nestačila se k němu protlačit. Opět jí zmizel zas jak pára nad hrncem.
„Proč jste ho vyplašila? Zajímavý člověk.. Proč ho napadáte? Drzost? Vy jste drzá!“ Ozývaly se hlasy kolem.
„Drzost.“ Trvala na svém, ale už ne tak sebejistě.
„Ublížil vám snad nějak?“
Sama nevěděla, jak by jim to vysvětlila.