Dáma neplatí nic

Vezla mě na samotu nad lesem a já zjišťoval, že to asi nemá v pořádku s hlavou. Když je chladno, nemá se chodit v lehkým oblečení. 

Vždycky jsem po vystoupení na zábavě jak při kocovině. Z únavy naprosto odevzdanej. A jeden večer byl zvlášť špatnej, měl jsem v trapu dva prsty, den před tím jsem si je přivřel do dveří a pokoušel se s tím hrát. Jak to asi mohlo vypadat? Někdo z kapely navrhoval, že to vzdáme, ať hraje cédé, a jako že se budem tvářit, že je to živý, tedy playback. Žádnej opravdickej muzikant, co má trochu cti, by na to nepřistoupil, a to prosím ani já ne. Jenže na draka to bylo. Moje ego v důsledku toho, že jsem hrál, jak jsem hrál, dostalo ránu a sebevědomí pokleslo na nulu.
Celej večer byla usazenáv rohu sálujako můra. Nebavila se, ale někdo z nás ji zajímal, a světe div se, ten někdo jsem byl já. Když jsem slezl z pódia, přišla za mnou a že má nabídku. První, kdo mi řekl, že jsem stejně dobrej. Že jsem tedy dobrej a jestli mám čas. Proč bych tak asi měl dělat fóry, kdo by je dělal, když potřebuje povzbuzení a samozřejmě i o prachy. Mělo jít o soukromou oslavu,klavír slušně naladěnej, když nic, takovej důvod přesvědčí, že? Fór, berte to tak.
Nastartovala vůz a jeli jsme. Cestou mluvila a mluvila, v mikrospáncích jsem to moc nevnímal, jen útržky.
 

„Revoluce prostě... ať dopadne, jak dopadne... revoluce je třeba. “ Já mlčel.
Co já vím o revoluci.
 

Cesta stoupala kamenitým svahem nad hranici lesa, do průsmyku k pláni, na ní dům. Bylo zamčeno. Divný, ne? Jakou revoluci by asi chtěla dělat v zamčeným domě. Ještě že měla klíče. V hale opravdu klavír a dobře naladěnej, jak slibovala, ale zábava žádná. Ptal jsem se po zábavě, nikde nic, dokonce ani človíčka. Pusto, prázdno.
„Nebudem se bát?“ Vtipkoval jsem.
A ona se nesmála.
„Ne, fakt... nebojíš se?“ Další můj vtip.
„Když to bylo poprvý, bála jsem se. Ale dneska je to moje. Konfiskace.“ Pravila. „Jako v revoluci.“
Začalo mi svítat. Neměla to v pořádku s hlavou. A chodí málo oblečená. Když je chladno, nemá se chodit v lehkým oblečení. Jenže musela to tak mít, aby vynikly všechny její křivky. U ní nebyly zas tak špatný, ostrý slušně doplňovaly ty vypouklý. Věděla, jak se obléci.
Ale slibovaná oslava žádná, záměr výletu tedy asi byl jinej a já s napětím čekal, jakej že. Naštěstí tam bylo teplo. Skoro hic. To proto, že umí topení zapnout dálkově. Jen ho neumí nastavit. A zase: „Revoluce, chápeš, ta má vždycky  nedostatky.“ A když to říkala, jako by vzlykla, že revoluci ještě úplně nezvládla.
 

Upřesnil jsem, že nejsem revolucionář, že jsem pianista postiženej muzikou a úrazem na dvou prstech, a že pochybuju, jestli jsem tu správně. V oblasti mýho zájmu žádná revoluce není a nikdy nebyla.
Nesouhlasila. „Měla by bejt. Aspoň jednou se pokusit. Revoluce jsou potřeba a můžou bejt různý. Jen málokdo má odvahu. Jednou... případně dvakrát ... pokusit se.“
Že by školení?
„Ná na na na na nána na nána“ . Začala písní. A pořád dokola  „nána náná“, jako v Hey Jude. Čtyři minuty, pokud si vzpomínám, polovina písně je „nána nána“. I to prej byla revoluce, ta z oblasti písní.
„Tak máme „nánu“ za sebou. A dál? Komu jsi „zkonfiskovala“ ten dům?“ Odhadoval jsem, že svýmu šamstrovi . Někomu, kdo ji sem občas vozil na zábavu. Za pár šušňů, nebo dokonce za nic. A tak jí  jednou ze vzteku došlo, že mu šlohne klíče, vzepře se a  užije si ten barák tak nějak podobně, ale po svým. Nemýlil jsem se. Bylo to tak.
„Třeba na klavíru abychom to dělali, po mně chtěl. Ale já mám úctu k nástrojům, chápeš?“
„V tom se shodujem,“ povídám, „zvlášť ke klavíru, dobře naladěnýmu.“
„Rozhodně,“ ona na to, „ale teď to je  revoluce a chci to!“
Aha. Proti všem zvykům. Karty se obrátily, teď to bude jejím.
„Na klavíru, ne,“ trval jsem na svým. „Nejsem momentálně dobrej na klavíru. A kolik by za to bylo?“
Že bych měl bejt taky ta buchta, co za to bere prachy? Ne. Ale zkusil jsem to. Třeba se překonám. Bizarní. Otipovala mě, jako lehkýho muže a nespletla se.
„Kdy si zase něco vyděláš normálně, že?“
Byla to pravda.
Přisvědčil jsem. „Tak za kolik?“
Vykroutila se z otázky. „ Nebojím se, že bys utekl. Zamkla jsem. A jen já tě zase můžu odvézt zpátky. Až budu chtít.“
V dálce štěkal pes. Asi zatoulanej, zdivočelej. Bestie jakási. Vyceněný zuby, oči podlitý krví. Roztřásla mnou zimnice. Nechtělo se mi utíkat, ale nechtělo se mi ani zůstávat.
Rozepnula mi hodinky, položila je na desku křídla. Jako když rukou proti mý hrudi naznačuje výstřel. „Pšššš!“ Silně mi sevřela jeden z bolavejch prstů. Řval jsem. Vysvětlila, že spousta zlomenin se musí ještě jednou zlomit, aby se zahojily. Křičel jsem pořád dál, křičel jsem v dlouhý nekonečný revoluční repetici apadl na zem.Odmítala  bolavou ruku pustit. „Neválej se. Jde se tancovat.“
„Ne. Vyskočím oknem, vyrazím tady to francouzský okno židlí. A budeš platit!“
„Neřvi a tancuj. Ano! Tancuj, chlape ! “
I ona něco takovýho musela asi někdy podstoupit. Akorát jí neříkal chlape, ale děvko, kočko, drahoušku, co já vím. A tak silně jí to vzalo. Nařizovala se vší silou, co v sobě našla,  co kdysi nařizoval někdo jí. A ublížovala, jako někdo ubližoval jí.
„Není hudba.“ Namítl jsem. „Jak chceš tancovat bez hudby.“

Rozhlížela se, kde by nějakou našla, zas až tak moc se tu nevyznala. Když byla hostem, hudbu musel obstarávat on.Vyškrabal jsem se na křídlo, rozpažil ruce a lehl naznak. „Tak jo. Čekám. Pojď!“
Dostal jsem ránu do břicha. Kupodivu tím veškerá agresivita skončila. Revoluce zanikla. Vydoutnala v podobě rozžhavený cigarety a proužku rozplývajícího se dýmu nad hlavou. Z kabelky vytáhla klíče a položila je vedle mne. „Jdi. Já tu přespím sama.“
Jsem měkkej. Vzal jsem ji kolem ramen. Položila mi odevzdaně hlavu na rameno a rozplakala se. „Neplač,“ uklidňoval jsem ji. „Radši mě zaplať a odvez!“
Najednou byla jak vrabčák. „Nemám čím.“
No vrabčák. Čím,čím, čím. „Prosím? Nemáš čím? Chybička v plánu?“
„Ne.“
„A on snad neplatil?? Dělala jsi to z lásky snad?“
„Ne.“
„Když jsi mu dokázala vzít klíče, proč jsi nedokázala vzít taky pár stovek? Teď by se hodily.“
Utřela mě. Nešlo o pomstu. „Nechtěla jsem krást, jen si užít. Ale po svým.“
A protože jsem to pořád nedovedl pochopit, přidala ještě jeden důvod, ve kterej doufala, že ho pochopím.
„Když někomu vezmeš klíče, neudá tě. Přece jsi ještě neukradl celej dům. A když ukradneš pár stovek?“
Přisvědčil jsem hořce, že to má logiku.
Něžně mě pohladila po ruce. „ Chceš ještě rozmlátit okno, nebo si užít? Nebudu ti napovídat, ale pamatuj, že pravá dáma nikdy neplatí. Za nic.“