Nehořelo, ale už přihořívalo, to ano. Dobře věděla, na co myslel, jak to myslel. Ten chlap jí připomínal otce. „Připomínáte mi taťku.“ Chytil se za srdce. „Snad ne?? Především... nevykej mi.“
Ne, nebyl jejímu otcem podobný. Snad jen tím, jak si neustále kladl ruku na srdce. „Kdybych vám mohla říkat, taťko, šlo by to líp.“ Razantně něco takového odmítl. „Spěchám.“ „Život je přece krátký, že?“ „Ve stáří si to člověk může myslet.“ „Takže víte?“ Znovu se chytil za srdce. Nevěděl jak pokračovat. „Tady jde o šanci! “
Jen se pořád šklebila. „Že třeba za milion?“ Pauza v rozhovoru byla nekonečně dlouhá. O milionu neuvažoval. „A za kolik?“ „Nevím.“ „Ale ...?“ „To není jak na krámě. To se musí s láskou.“ Přinesl vrchovatě nalitou kávu, málem při tom zakopl. Už to chtěl mít za sebou. Studio měl zamluvené do sedmi. Pak bude muset připlatit.“ Z tašky vytáhl text i s partiturou.
Prohlédla si noty, přečetla text. „Stihneme to do sedmi?" Ještě víc zesmutněl. "Je po šesté."
Vlastně jí ho bylo líto. „O čem je ta píseň?“ „O dešti.“„Neprší.“ „A přitom by to mělo vypadat, jako když prší.“ "Musí se to prožít, že?"
Na tom se shodli. Bylo šest. Šli na to.
"Prší, prší, len sa leja,
nezatváraj milá dvere,
milá má, duša má,
nezatváraj pred náma.
Svätý Jene, já ťa prosím,
já to dievča dostať musím."
