Andělské kropení

Pravda nepravda. Lhář nelhář. Všechno se musí zvážit. Pravda se musí hledat ! A pak... buď ji najdeme, nebo nenajdeme. Podle toho kde jsme, s kým  jsme, nebo nejsme. Asi tak to je... nic složitého. 

Byl jeden, a ten říkal, že nikdy nelže.  Myslel si, že tomu každý uvěří. Nevěřili. Byl to lhář, jen se mu to těžko dokazovalo.

V jedné hospodě vyprávěl, jak šel na roští, a aby nějaké suché našel, musel pro něj vylézt až nahoru do koruny stromu, protože dole bylo jen takové roští, co bylo mokré,  pokropené andělským kropením. Nad tím všichni kroutili hlavou a ukazovali si na čelo, jako že ten člověk v ní nemá moc v pořádku.  Ale zvědavost je zvědavost a ta jejich zvědavost byla silnější, než aby přece jen nezapochybovali, jestli na tom přece jen něco nemůže být. Za chvíli se už ptali, jestli ten člověk to sám viděl, jak to ti andělé dělají. Samozřejmě, že říkal, že ano a taky jim to pěkně popsal. Určitě víte, co tím "kropením" myslel.

A tak byli najednou v té hospodě zviklaní, hádali se, a ještě o něco později  už moudře  mudrovali, jestli roští pokropené od andělů hoří, nebo ne.
Byl tam taky jeden koumák, a ten  měl  návrh, aby se to zjistilo. Že tedy klidně zjistí pravdu sám, když ale za to dostane odměnu. Co mohli dělat, nějakou odměnu mu slíbili. Položili na stůl peníze, jako že  mu je dají pak, až tedy tu pravdu zjistí.

A koumák seděl proti lháři, a ptal se: „Čím, že ti andělé kropí ty stromy ?“ Takhle hezky vtipně  na něj.
„No to je jasný.“ Smál se ten lhář. „Kropí tím co vypijí. Když to vypijí, tak to musí, jako každej, někde vypustit.“
„A kdy že kropili naposledy?“ Ptal se koumák.
A že prý v pondělí. Zněla odpověď lháře.
„Tohle pondělí?“
„Tohle pondělí.“
„Tohle pondělí ale bylo sucho, neviděli jsme žádnou kapku ničeho. A nikde. Že ne?“ 
A všichni museli  uznat, že tohle pondělí nikdo neviděl kapku ničeho a nikde. Už to vypadalo, že lháře dostali, že to o těch andělech si opravdu vymyslel. Jenže... aby z toho měli zase až tak velkou radost, to tedy zase ne. Jednak to znamenalo, že koumák tu pravdu o láři zjistil a že shrábne ty peníze,  a potom... oni ve skrytu duše doufali, že něco takového u těch andělů je možné. Doufali a tak moc se těšili na anděly, že je uvidí, jak to dělají, a teď to bylo zbytečné, když to byla lež.  Nakonec z toho byl v té hospodě smutek. Ještě že si jeden z hostů vzpomněl na jiné mokré pondělí. Jestli prý to andělské kropení  náhodou nemohlo být v jiné pondělí. Že se ty pondělky popletly.
'Hurá! Přece jen ještě byla naděje, že to může být i jinak, tedy tak, jak tajně chtěli. A hned jeden vytáhl noviny a tam byly zprávy, že v jiném týdnu v jiné pondělí  bylo mokrého roští dost, že na zem něco kapek spadlo. A teď co?  To se přece stane, že si popletete pondělí. Že by přece jen lhář nelhal?

Koumáka napadla  důležitá věta. „Tak nám řekni pravdu, chlape nepoctivej,  říkáš, že jseš poctivej a čistej v pravdě jak lilie, zopakuj nám to ještě jednou, jseš poctivej, nebo nejseš, sakrment? “
„No ano jsem. Poctivej.“ Přitakal lhář.
„A čistej v pravdě jak lilie?“
„Jasně že jsem čistej jak lilie.“
A to neměl říkat. To byl koumákův fígl. Když  někdo leze pro roští po stromech až nahoru, kdo to kdy viděl, aby byl čistý jak lilie. Je samý mech a lišejník. Nemůže být čistý.

Tak nakonec koumák přece jen dokázal, že lhář je skutečně lhář a shrábl peníze. Proti tomuhle zjištění už nemohl nikdo nic namítat, i když se ta pravda žádnému moc nelíbila. Co to bylo za pravdu? Hodně bylo těch, co v hospodě lamentovali, že  o takovou pravdu vůbec nestáli. Že na takovou se můžou ... víte, co. Nikoho nezajímalo, jestli je lhář čistý jak lilie, nebo není.   A tak přece jen radši usoudili, že to není žádný lhář a že stojí za to si někde na anděly počkat, až to zase budou v nějaké pondělí dělat.

Netrvalo to dlouho a zrovna pondělí bylo a byla zatažená obloha, a šli se podívat, jestli se některému andělovi nebude chtít a zrovna taky zapršelo a už to bylo jasné. Jestli někdo při tom anděla viděl... no říkali, že ano, že viděli nebe plné andělů, jak kropili, bez toho, že by mokro nebylo. 

Tak, tak to bylo, tak to je. Kdo nevěří, ať tam běží. Jedno je jisté. Pravda vždycky nezvítězí. A třeba se to ani vždycky nechce, aby zvítězila. Ono to je  těžké ... jak se říká, ono je to složitější .