Hurá - po těláku do lavic s opruzeninami!!!

Slýchávám, jak prospěšný je pro děti pohyb. Nu jak by ne? Tělesná výchova ve školách patří k tomu lepšímu, co se v nich musí v rámci osnov plnit. S příchodem teplých dnů vídám děcka, jak se prohánějí na školních hřištích. Kam se však poděla hygiena?

„Dneska sme běželi desetiminutovku, uběh sem 11 kol,“ vypráví mi školák. „Jéminánku, tos musel bejt spařenej jak jetel,“ dím na to já. „A dal sis sprchu?“ Odpověď tuším, nejsem včerejší. A mám v tu ránu námět na blog. „Ne, my sprchy nemáme.“

Považuji tento přístup k tělesné výchově za ryzí pokrytectví. Chtělo by se vám po náročném sportovním výkonu bez očisty zasednout zpět do škamen? Pro mě je to bezmála černá můra. Odkudsi z dobře ukrytých vzpomínek na mě vyskakují pachy ze šaten při školních tělocvičnách. Jejich štiplavost je neodbytná. Zapařené lidské tělo produkuje zcela logicky nelibé vůně. Školním inspektorům to nevadí. Dbají pohříchu více na řádně vyplněné třídní knihy.

Ambice škol vštěpovat žákům cosi jako morální a etické hodnoty zde z mého pohledu trží  velkou ránu do vlastní tváře.  Políček pokrytectví. Jak lze brát vážně různé mravní apely, pokud tělocvikáři posílají do výuky své žáčky se zapařenými zadečky?

Chápu, že organizačně a finančně by sprchování do škol přineslo složitosti. Jenže ke sportu hygiena patří, jako k českému jazyku patří vyjmenovaná slova.

Tak co vy na to, učitelé, inspektoři a rodiče? Chcete, aby se (vaše) děti po hodině tělesné výchovy mohly umýt, nebo je raději pokrytecky vybavíte pudrem proti opruzeninám? Dáváte přednost opičí lásce?

Václav Král