Záporný vztah potomků k preventivním prohlídkám a antipatie rodiče k preventivním výslechům s prohlídkou souvisejícím.
Nevím, jak zvládají ostatní rodiče a děti preventivní prohlídky u pediatra. U nás zvládá tuto nutnost bezproblémově dcera, synci mají k návštěvám lékaře vyloženě záporný vztah. Ačkoli puberťák už snad dorostl do věku, kdy se nad svoji antipatii dokáže povznést.
Dětem se nedivím, můj vztah k této formě prevence je také záporný. Obvyklý osobní výsledný dojem: výslech lehce zaostalé až mírně debilní matky marně hledající odpovědi na záludné otázky lékařky okrajově doplněný shlédnutím dítěte.
Kořeny svojí averze mohu hledat v dávné minulosti. Mám za sebou třicet let návštěv nejrůznějších odborných lékařů kvůli opakovaným bolestem břicha. Probíhali podobně: Na chirurgii se ptali, zda jsem už byla na gynekologii (kde se naopak dožadovali vyšetření chirurga). Dorostová lékařka to zpestřila dotazy na případné těhotenství. Po sérii vyšetření mi později odoperovali údajně chronické slepé střevo, aby po operaci lékař sám uvedl, že apendix mé problémy téměř jistě nezpůsoboval.
V dalším cyklu vyšetření našla internistka pupeční kýlu. Po operaci vznikla jizva připomínající polovinu dětsky namalovaného sluníčka nebo též zubatý smajlík. Chirurg nad tímto svým výtvarným dílem pronesl památnou větu: „Vy jste vdaná, Vám to může být jedno.“ A to sám nosil na hlavě tupé…
Z kolotoče bezvýsledných vyšetření mě zachránila dětská lékařka, když odhalila u plně kojeného prvního syna alergii na kravské mléko. Po vysazení mléčných výrobků u „kojné“ ustoupila velká část problémů s bolavým břichem. S kravským mlékem bojovaly všechny naše děti. Ale špatně snáším neustálé čelení dobře míněným dotazům, proč ho nejíme; a příliš to neprezentuji.
Po dalších desíti letech jsem v obavách ze závažné nemoci absolvovala ještě jednou nekonečnou sérii vyšetření. Už se na těhotenství neptali, dokonce se mě ani lékař důchodového věku nesnažil přesvědčit, že by to mohlo být slepé střevo, které nemám.
Poslední lékař pohledem usoudil, že to na celiakii nevypadám. Z výsledků histologie o dva týdny později však byla diagnóza jasná. Dieta následně mé eliminovala potíže - po třiceti letech, úspěch medicíny. Když svůj nález na doporučení odborníka prezentovala na dětském oddělení, byla dětem odebrána krev – výsledek negativní. Nepřekvapilo mě to, ani moje odběry nemoci nenasvědčovaly. Nicméně tím pro lékaře zájem o případné onemocnění dětí skončil. Moje skepse vůči systému zdravotnictví se jen prohloubila.
Na letošní rok připadají preventivní prohlídky všem našim dětem. S kluky ji máme za sebou. S dcerou nás návštěva lékaře teprve čeká. Bude to v pohodě, pominu-li skutečnost, že jsem někam dobře založila dokumentaci z nemocnice o zlomeném prstu.
Prohlídky jsou vždycky stres pro mě. První návštěvy probíhaly v klidu, úkol byl půl roku kojit a prcek řádně přibíral na váze. Ale v osmi měsících věku prvního dítěte mě zaskočila otázka: "Proč nejí maso a vajíčka?" Při dodržování rady dávat stejnou potravinu přibližně 5 dní, aby se vyloučila případná alergie, jsme k masu (přes mrkvičky, jablíčka, brokoličky a jiné šlichty) za dva měsíce prostě nedospěli. Ostatně řada publikací doporučovala začínat s masem (ale i mlékem a lepkem) až po ukončeném roce. Jenže názory odborníků se značně liší, těžko se v tom orientovat. Od té doby probíhá naše prevence jako série kvízových otázek, na které marně odhaduji odpovědi. (Možná bych měla zjistit, kterého autora paní doktorka preferuje; doktor Fořt to není.) A v čekárně se mezitím osmiměsíční holčička láduje koblihou...
Puberťák oznámení o kontrole přijal pokrčením ramen, prcek byl okamžitě byl proti. (Má v živé paměti poslední návštěvu zubaře – já rovněž). Celou cestu ze školky k poliklinice vykřikoval, že se nezměří, nezváží, nesvleče …a já mu opakovaně slibovala, že se bude paní doktorka jen dívat. Z čekárny utekl, z přípravny u ordinace dvakrát vycouval, (nápadně to připomínalo návštěvy s naším retrívrem u veterináře). Nakonec bylo nutné v ordinaci zamknout dveře.
Zatímco lékařka vyšetřovala bez zásadních zádrhelů jeho staršího pubertálního bratra, malého zarytého odpůrce prevence zpracovávala dětská sestra. (Moje síly byly rychle vyčerpány.) Vzdoroval velmi usilovně. Sestřičce patří velká poklona - přes dinosaura na tričku postupně zarputilého prcka nasměřovala k rozpoznávání barev a předmětů, zvážila a změřila ho, prověřila zrak i sluch. Šeptali jsme slova jako tytranosaurus, to mu šlo výborně. Jen povinné očkování v pěti letech jsem po rychlé úvaze odložila na příští návštěvu. Přece jen jsem synáčkovi slíbila, že se tentokrát budou jen dívat.
Kluci prošli v pořádku. Horší to bylo – jako vždycky s maminkou. Co jíte? Proč toto nejíte? Mají potíže? Jaké potíže? Přetahujete předkožku…? Odcházela jsem jako z každé prevence s pocitem, že mi děti musí nutně v nejbližší době odebrat paní Zubatá z odboru sociální péče. Pro naprostou neschopnost matky, pochopitelně.
